Vzhledem k tomu, že můj starý Blog se stal minulostí, tak některé z cestovních článků přepisuji do těchto nových míst. Snad to nebude na škodu. nakonec mohou inspirovat někoho z vás a mně připomenou skvělé chvilky v životě. HOWGH
Letošní zima přeje zimním sportům. Sníh a slušné mrazy navozují atmosféru dalekého severu a to je ten správný čas zabalit pár nezbytností pro zimní bivak, voskem naimpregnovat botky a vyrazit vstříc zimnímu dobrodružství.
Přejezdy našich hor na lyžích typu BC s plánovaným spaním pod hvězdami jsou mým téměř každoročním rituálem. Po delší odmlce přišla letos na řadu opět Šumava. Jen jsem si k ní přidal jižnější cíp Českého Lesa.
Šest dní volna přede mnou. Kolem sedmé večerní vystupuju v Trhanově
pod nejvyšším kopcem v okolí, Čerchovem /1042m/.
Nikam nespěchám. Pár kilometrů nad vesnicí zalézám do zaváté remízky, lopatou vyhrabu pěkný důlek a pod zamračenou oblohou usínám v peří . Je asi mínus 5 stupňů.
Svítá kolem sedmé ranní . Čaj v termosce je ještě teplý, hrst doma vyrobeného ovocného musly a
kolečko salámu stačí na snídani.Stoupám k místu zvanému Vyhlídka. Tady by se bývalo spalo mnohem lépe. V létě zde funguje asi kiosek s verandou. Mažu svoje bísíčka modrým speciálem a vyrážím po červené turistické značce. Směr – vrchol Čerchova. Tahle dominanta Českého Lesa , před rokem 1989 naprosto nepřístupné a utajené místo pro veřejnost se tyčí do výšky 1042.
Dřívější pěkné turistické chaty/1905/ nahradily hnusné vojenské objekty včetně radarové věže. Vše teď pomalu chátrá. Jako vzpomínka na dřívější dobu je zde pro turisty kamenná rozhledna s kioskem.
Vrchol mě přivítal mlhou ,větrem o síle vichřice a pěknou zimou. Rychle pár fotek a mažu stejnou trasou/zelená značka/ opět na křižovatku cest. Jede se krásně a s ubývající výškou přestává i foukat.
Kopec mám za zády a cesta přede mnou je celkem jasná. Držet se červené značky až po Šumavu. Naděje , že bude pěkná viditelnost pomalu mizí . Nízká oblačnost, drobné sněžení, a závěje sněhu dělají orientaci obtížnější. Trasa vede přes Českou Kubici na Starou Huť.
Přírodní památka Skalka mě na chvíli zdrží.
Jedná se o malou jeskyni vyplněnou jezírkem .Původně to byla štola pro těžbu kyzové břidlice.
Vchod je vyplněn mohutnými ledovými záclonami. Vnitřní stěny jsou vlivem světla krásně zabarvené do zlatavé barvy.
O pár kilometrů dál červenou ztrácím a tak ke slovu přijde i buzola , abych díky azimutu opět trefil na správný směr. Přes Filipovu horu , Mlýneček
a Štítovky k Bělohradu. Tady, na okraji lesa, si
ustelu. V noci se nad krajem honí pořádná vichřice. Představa spadlého stromu nebo jen větve na můj spacák mně moc klidu nepřidává.
Probouzím se do nízké oblačnosti a hnusného tepla kolem 1 – 2 stupňů. A také sněžení. Ve vzduchu je velká vlhkost.
Vesnička Brůdek je zajímavá. V roce 1040 zde proběhla bitva mezi českým králem Břetislavem
a německým Jindřichem. Díky udatnosti českých vojsk byli německé voje rozprášeny. Pomocí místního poustevníka se podařilo vrátit hrstce německých šlechticů zpět domů přes Všerubský průsmyk . Na památku tohoto vítězství zde byla vystavěna údajně nejstarší Svatováclavská kaple u nás.
Tolik praví pověst. A jak už to takovými památkami v našem státě bývá, je v dezolátním stavu. Jen díky místním nadšencům se jí daří pomalu dávat do původního stavu. Z vesnice Hájek stoupám k poutnímu místu na Tanaberku. Je to kostel sv. Anny. Moc pěkné místo obzvláště teď , v zimním čase. / více na www.tanaberk.cz/
Pokračuji kolem čerstvě vysázené lipové aleje na Novou Ves a Vítovky. Úseky po cestách se střídají s terénem , který je zasypaný sněhem. Značení je tím pádem neviditelné a tak se buzola a azimutové určení směru hodí ještě několikrát.
Z Orlovice na Liščí louku až po Fleky. Poblíž Liščí se nechám zlákat k odbočce . Ta mě dovede k lesní Medvědí kapli. Místo je opravdu pěkné .Energie z něj vyzařující je přímo hmatatelná. Patřilo k uctívaným už v dobách hodně dávným o čemž hovoří i kameny podobné menhirům uspořádané do pravidelného tvaru a také geologické podzemní zvláštnosti.
U Sv. Kateřiny už k pozdnímu odpoledni vstupuju do NP Šumava. Krátký sjezd přes načechrané obří muldy sněhu a jsem na místě dalšího bivaku. V metrové sněhové nadílce vyhrabávám pěkný plácek a pro dnešní noc stavím z lyží , hůlek a plachty přístřešek. Plný ešus těstovin , čaj a při poslechu MP trojky popíjím slivovičku. Na plachtu dopadá drobná sněhová krupice, a svíčka pomalu dohořívá. Prostě idylka !
Je čtvrtek a po snídani začínám stoupat směrem na Zadní Chalupy. Den je konečně slunečný. Cesta jde po lesních průsecích . Je zasypaná sněhem a neprošlápnutá. Nepotkávám živé duše.Dobře namazané lyže se propadávají kolikrát i 30-40
centimetrů hluboko.
Hraniční signálkou se dostanu
přes Lovečnou k NPR Bílá Strž. / hluboce zaříznuté údolí Bílého potoka s vodopády, starý pralesovitý porost/. Posledních 10 km k Černému jezeru. / největší z pěti šumavských jezer ledovcového původu rámované mohutnou 320 m vysokou Jezerní stěnou, odkud je jedinečný výhled. V tajuplném jezeře, které dosahuje hloubky až 40 m, se údajně skrývaly nacistické písemnosti. Jezero a jeho okolí poskytuje útočiště vzácným rostlinám a živočichům a proto je již od roku 1911 součástí národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero/ . Je opravdu boj o každý metr. Tomu odpovídá tempo 1 km za 30 minut. Konečně sjíždím k jezeru. Ještě závěrečná lesní pasáž a jsem v cíli dnešní výživné etapy.
Noc proběhne opět pod širákem. Konečně je ale teplotně taková jakou si ji v zimně představuji. Mínus 12 stupňů a jasno. Hvězdy nad hlavou a okolní panoráma jezerního kotle je skvělé.
V pátečním ránu sjíždím do sedla pod Špičákem. Problém v rozhodování kam dál za mě vyřešil skibus jedoucí na Gerlovu Huť. Z ní pak pokračuju v jediném logickém směru . Na Poledník! Kolem jezera Laka / Nejmenší a nejvýše položené jezero Šumavy s plovoucími rašelinovými ostrůvky, vodní plocha 2,8 ha, max. hloubka 3,9 m/ do Prášil .
Zde začíná stoupání na samotný Poledník /1315m/ Jsem zde asi podruhé a opět je rozhledna zavřená. To mně ale nevadí . Přestože je docela brzo zůstanu zde přes noc. Věřím , že bude pěkné svítání a s tím spojená dobrá možnost fotografování. Na noc si ustelu na široké desce stolu, která pro moji postavu je na délku akorát. Poledník je další ze skupiny kopců patřící v minulosti na této hraniční čáře ke strategickým místům . Tomu odpovídalo i utajení a nedostupnost. 37 metrů vysoká věž byla ale po roce 1989 zrekonstruovaná a celé okolí vrcholu uzpůsobeno pro návštěvníky.
Včetně tzv. Nouzového nocoviště. Za tuhle iniciativu musím CHKO Šumava pochválit. Jedná se o cca 5-6 vytipovaných míst na celém šumavském hřebenu , kde může návštěvník legálně jednu noc přespat ve stanu . Místo mívá pramen vody a snad i ohniště.
Ráno se bohužel focení nekonalo. Opět je pod mrakem a teplo. Začíná drobně sněžit. Je to den cesty domů. Po sjezdu na Bavorskou cestu pokračuju pokračuji skvělým sjezdem v terénu po zelené značce na Zelenohorské chalupy a dále po žluté
do Srní. Místní informační středisko je v provozu a milá obsluha mně pomůže zjistit spoj na Prahu. Ten jede až za tři hodiny . Proč teda čekat, dávám si ještě závěrečný pochod po silnici až do Kašperských Hor. Závěrečné pivko a pak už jenom cesta domů.
+
Mapy.
Použil jsem pouze okopírované listy z internetu např: http://www.turistika.cz/mapy/
vybavení :
-lyže typu BC /širší běžky, robustnější vázání a BC boty/
-bivakovací potřeby/ždárák,spacák,vařič a nádobí, karimatka/
-náhradní triko , ponožky,rukavice
-připravené balíčky jídla pro každý den
Malá lékárnička,buzola, MP3,foťák, náhradní baterie
Celkem cca 13-15 kg
Doprava:
Bus do Domažlic , vláček směr Bělá nad Radbuzou
