A je to tady. Konec roku. Pro mě to znamenalo první souvislé volno v tomto období po více jak dvaceti letech. Vzhledem k tomu, že vánoční čas jsem si užill v rodinném kruhu , tak čas, kdy letopočet opět nahodí další číslici, strávím na vandru. Bylo by určitě fajn mít společnost, ale kde vzít a nekrást. A tak než se tím nechat stresovat, zabalím těch pár nezbytností a hurá ven.
Počasí 30.12. spíš navozuje atmosferu jara. Nechce se mi vláčet se bůh ví kam. Volba tedy opět padla na Jizerky a Krkonoše. Dobrým spojem se kolem poledne dostávám až Bílého potoka- jednu stanici motoráčkem za Hejnici.
Tam nahazuji mrchu na záda , foťák věším na krk a začínám stoupat. Času je dost, nic mě nehoní a tak si vykračuji tempem hlemýždím. Takový první výraznější cíl pro dnešek je kopec Smrk. Ale před tím ještě chvíli kličkuji po cyklistických singtrecích které právě kolem Smrku a chaty Hubertky jsou vyznačené v terénu. To abych si prohlédl i jiná místa než co jsou podél běžných turistických tras. Modrá značka mě provede kolem zmíněné Hubertky. Odskočím se podívat na Kočičí kameny.
Je tady vytyčená krátká ferrata /25 metrů na výšku obtížnosti B/
Začínám potkávat docela dost výletníků. To mě překvapuje. Těšil jsem se na prožitek samoty. Cesta vytrvale stoupá.Je mi jasné, že dnešní noc na Smrku nebude. Je moc brzo. Proto nabírám u Pramene mládí vodu do lahve.
Fouká docela studený vítr a slunce, přestože se krásně směje, nemá sílu. Na vrcholu u rozhledny Smrku jsou mraky výletníků.
Ani se moc nezastavuju. Jeden dva cvaky a mažu opět na rozcestí cest. A pak , jako kdysi na jaře, začnu kráčet na polskou stranu.
Pod nohama je místy docela nepříjemná ledovka, ale nesmeky zůstavají dál v batohu.Hůlka v ruce stačí. Další trasu jsem si vymyslel po žlutě značené stezce. Ta vede skrz podmáčená místa a sestupuje ke státní hranici. Kdyby bylo dost sněhu, tak tento úsek by byl třeba na sněžnicích docela zajímavý. Třeba jindy. 
Trochu nezáživný úsek po asfatové silnici sevřené v lesích je nakonec vystřídán krásnou polanou Jizerskou. Vlastně je to taková obrovitá co do rozlehlosti louka, kde už od dávných dob žili lidé. 
Po nich tu ale zůstaly pouze kamenné základy domů. Jedinný , který má i náznaky kamenného zdiva je dům významného místního pytláka. Jeho život, i dům snad měl být předlohou opeře Čarostřelec – Carla Marii von Webera.
Místo má takovou smutně tajuplnou energii.Myslím, že bych tady nechtěl nocovat. A tak nakonec o pár set metrů dál zacházím do lesa a na malé mýtině stavím už za stmívání ,tarp. Uvařím čaj do termosky a zavrtám se kolem šesté večer do peří. Přestože jsem neušel na kilometry dlouhou vzdálenost i tak jsem ale spokojený. Cesta mě zavedla na krásné místo, kde jsem ještě nikdy nebyl.
V noci bylo docela veselo. Vítr dul jak o život. Předpověď rosničkářů , vítr kolem 70 km/hod, se nejspíš vyplnila. Ale tarp byl dobře ukotven a tak byla pohoda. Ochladilo se. Všechna voda co nebyla v termosce ale v petlahvích byla zmrzlá na kost. Dokonce i namočené vločky v hrnci vytvořily zmrzlý ledový špunt. Zabalím, něco sním a kolem půl osmé vycházím. Díky rannímu světlu se mi daří docela fajnové záběry krajiny podel Jizery.
A pak už jen jdu a jdu až se dostanu na hranici Krkonoš. Do Harrachova u Nového světa. Závěrečný úsek cesty jsem šel po čerstvě vyznačené cestě, kterou jsem si na mapě našel jako jakousi lesní průsekovou stezku. O to větší překvapení bylo , že jakýsi nadšenci tento úsek vyčistili, udělali mostky přes potoky a vyznačili zavěšenými směrovkami s popisem v obouch směrech. Cestu nazvali „Misarova cesta“.
Osada Orle
Pak mě čeká průchod Harrachovem. Cestu z něj na hřebeny nakonec zvolím po modré značce .Kolem Mumlavských vodopádů. Mraky lidí mě odradí k jejich návštěvě . Opět vycházím u Čtyřech pánů . Dál pokračuji přes Labskou a po žluté stoupám k Violíku. 
Labe u Labské boudy
Kamenná studánka
Odskočím si nabrat ledovou ale výbornou vodu z Kamenné studáky . Je nádherné světlo jako dělané pro focení krajiny. Nemohu si nechat ujít výstup na Vysoké kolo.
A pak , už v zapadajícím slunci, pomalu docházím na předem vytipované místo. Přístřešek Pod Smělcem. 
Vypadá to nadějně. Silvestrovskou noc bych mohl prožít pěkně v klidu sám v boudě. Idylka trvala pouhých deset minut. Kde se vzalo tu se vzalo asi šest -sedm pocestných co měli úplně stejný nápad. Moje počáteční rozladění ale nakonec vzalo za své. I když jsem si nakonec ustlal venku pod postaveným tarpem , tak večer strávený ve skvělé společnosti tak fajnových lidiček byl vlastně dar z nebes. 
Tahle náhodná setkání mi vždycky pomáhají v motivaci pro další vandry a v tom , že lidé se stejným názorem na trávení volného času , trávení které je nekomerční, jsou kolem mě. Že nejsem vůbec žádná rarita. Jedinný problém, který jsem si ale způsobyl zcela sám, bylo naprosto nesmyslné dráždění džina v lahvi. Já, který toho tvrďáka nevzívám, jsem se uvedl do naprosto nefunkčního stavu. Jak jsem trefil do spacáku si nepamatuji. Vím jen jedno, že jen díky péřovce jsem tu noc , kdy kolem druhé-třetí začalo zase fučet a sněžit jsem přežil jakeš-takeš. Žaludek obrácený naruby byl jen drobnou nepříjemností, která nestojí za řeč. Jen doufám, že jsem se poučil. 
I tak poníčený, ráno kolem sedmé, vycházím za svitu čelovky. Mlha a nevlídno zahalilo vrcholové partie hor. U Dívčích kamenů si všímám tří stanů. Další z těch, co oslavu silvestra pojímají mně blízkým způsobem.
Docházím na Špindlerovku a rozhoduji se, že končím. Jeden z důvodů je i ten, že plynová bombička, co jsem si vzal na vaření je téměř prázdná. /odfláknutí přípravy/. Scházím do Špindlu. Cestu ale zvolím přes Chatu u Bílého Labe . Autobus do Jičína odjíždí za hodinu a půl. Vypínám trasování v Locusu a Vzpomínám na tu fajnovou moravskou partu, která dnes pokračuje po mých milých Krkonoších dál na východ. Jo, byl to povedený vandr.
Více fotek i s mapou kde byly foceny na PICASA
HOWGH
