Gompa Temisgang přede mnou
Zlatý Buddha v Hemis Shukpachan.
Uvědomil jsem si, že jsem nedodal na blog zápis o třetí, sice nejkratším , ale docela vypečeném treku během mého podzimního pobytu. Bylo to už v závěru , v listopadu. Dny se krátily a počasí také hrozilo , že se bude spíš klonit k blížící se zimě. Přesto ten červíček , který jsem se mi zavrtal do mozku při příletu, hlodal a hlodal. Jednalo se o to, dát za těch šest týdnů tři nejznámější treky.
Nakonec přišel správný okamžik , abych se opět zabalil a už jako ošlehaný harcovník 7.listopadu v brzkých ranních hodinách postával na Polo grandu. Musím totiž opět , už po třetí, vzít bus směr Kargil. Ale vystupovat budu mnohem dříve. V Nurle.
Bus je přesně na stejném místě, ale zima kolem páté ráno je nechutná. Vyjíždíme na čas. Do Nurly je to 150 km. Ještě že jsem si nechal venku péřovku. Je taková zima , že mi mrznou nohy jak obložený ledem. Otázky se mi rojí v hlavě. Jaká asi zimička bude asi na treku. Už teď mám trochu rýmu. Teda spíš pořádnou. Ale slunce nakonec opět vylézá a skrz okno začne prohřívat vnitřek busu.
Ochotný prodavač v Temisgangu.
Výhledy při výstupu ke gompě v Temisgangu
Nurla je taková díra. Žádný obchod, žádná osvěžovna. Nic! Dojídám poslední dva banány a hrdinně vyrážím po silnici vzhůru směr Temisgang. Je to cca 4 km a ze 3000m vystoupám na 3400m. Slunce fakt hřeje. Fajn. Takže svlékání. Ale to už za zatáčkou vidím v dálce na kopci gompu. Je pěkně umístěná. Vesnice pod ní mě překvapuje. Je moc pěkná. Ptám se u stánků na čaj. Ochotný děda hned začne žhavit malý sporák, otvírá kvůli mně pixlu s mlékem a vaří mně dva horké, sladké milk tea. Kupuju ještě k snídani sušenky. Je to báseň. Děda chce zaplatit jen sušenky. Dávám mu i tak 20 rupek. Byl fajn! Pak začnu stoupat vzhůru ke gompě. Jsou od ní krásné ,byť oparem znehodnocené výhledy . Startuje po mně první dotěrný pes, ale pár šutrů mu dává najevo, že nemám chuť se nechat obtěžovat.
Výhledy od gompy Temisgang
Temisgang gompa
Temisgang gompa
Temisgang gompa
Dům v Angu
Od gompy sestup do údolí a pak začíná pozvolné stoupání které mě přivede do vesnice Ang. Zde končí jakási silnice co jsem po ní dosud šel. Začíná stezka. Ještě před tím oslovím pani co myje nádobí ve strouze. Pozve mě na čaj. Nikdo neumí anglicky, ale to nevadí. Dostávám první dobrý slaný čaj – salt tea. Ujišťuji se o správnosti svého postupu dále. Prvním cílem je sedlo a pak Hemis Shukpachan a je to tak na 2-3 hodiny. No to vím – pro ně , když to tady choděj v žabkách a od narození. Doplním vodu a dostávám od staré pani na cestu 3 ks masívních moučných placek . Balí mně je do bílé stuhy. Moc, moc děkuju. Beru to jako posvěcení mé cesty .
Začátek stezky u Angu
První nižší sedlo za Angem.
Stezka vede nahoru a dolu. Jasná linka na úbočí kopců.
Stezka vede po úbočí kopců. Nahoru a dolu.
První kroky po kamenito písčité , vyprahlé pouštní stezce. Dvě krávy co mi křižují směr něco přežvykují a mám pocit že to musí být jen kamení nebo vysušené bodláčí . Je dost brzo a tak se mi nechce v Angu zůstat. Absolutně nemám potuchy co mě čeká. Mapa v Locusu je jen silně schématická. Ale co, vodu mám, placky taky, tak to nějak dopadne. Vždyť třetí název tohoto treku je : „Baby trek“ (dětský trek). Stoupám napůl roklí napůl údolím. Všude sucho, úhor. Písek, kamení, purpurové skalky a balvany. Prach a uschlé rostliny. 
I tak si zachovávají svoji 
prostou krásu. A mají můj obdiv – vyrůstat a kvést v takovéto krajině. Musím se sem jednou vypravit na jaře!! Ale jde se mi i se žhavým puchejřem nad hlavou dobře. Za dvě hodiny od Angu jsem v první sedle. Parádní výhledy, pusto, prázdno. Jen já a poušť ve výšce 3900m Pak následuje sestup v šotolině asi 300-350m a nepříjemný traverz přes drobnou suť nebo balvany. 500 metrů po vrstevnici je hodně únavných. Ale nakonec dosáhnu úplného dna údolí a začíná opětovné stoupání do dalšího sedla. Zase těch 300-400 výškových metrů. Chodníček je úzky , ale zřetelný. V polovině svahu zvednu oči abych se pokochal . A trochu strnu. 50 metrů přede mnou dva hafani, třetí je na skále nade mnou a čtvrtý mě jistí zezadu. Pěkně obklíčený. Naštěstí nejsem po počátečném zvědavém okouknutí tak zcela v jejich zájmu. Předbíhají mě a mizí v dálce ve svahu boční rokle. Uff! Lehce jsem se orosil. Jsou ale známkou toho, za druhým sedlem bude lidské osídlení.
Jenže přeci jen mi zasejí do mozku myšlenku, zda spaní pod mým tarpem bude bezpečné.
Veřejné záchodky.
Sedlo a veřejné záchodky
Hemis Shukpachan.
Hlavní dnešní sedlo jsem dosáhnul už po prašné , široké motor road – silnice pro auta/nepředstavujte si ale asfaltku/ Kromě tradičních modlitebních praporků jsem překvapen něčím co bych tady fakt nečekal. Je zde postaveno dvojité WC – plechové kadibudky. Zvlášť páni a zvláštˇdámy. A kdyby si toho někdo náhodou nevšiml, tak veliká modrá cedule s popisem a šipkou každého nasměřuje správným směrem. Na stovky až tisíce metrů daleko široko pustá planina, bez keříčků a stromů či velkých balvanů. To je hezké jak tady pečujou o soukromí a čistotu. 🙂 🙂
Zlatý Buddha v Hemis Shukpachan.
Asi po 1 km dojdu do vesnice Hemis Shukpachan. Sem jezdí bus z Lehu. Na mých open street mapách v Locusu ji nemám , ale věděl jsem o ni. Vesnice je na místní / Ladakhské/ poměryčistá a upravená. Velkým lákadlem pro tůristy je Veliká pozlacená socha Buddhi trůnící na skalnatém výběžku. Odtamtud Osvícený hledí k jihu a shlíží se soucitem na naše plahočení se za štěstím.
pan Skarma a jeho dvě děti
Ale upřímně, celé toto místo nabízí fantastické pohledy na horské hradby na jihu. Hned z kraje vesnice oslovuji chlapíka sedícího na dvorku hliněného baráčku s plochou střechou.Hraje si tam se svým invalidním malým synkem / obrna/ na otázku camping a stan mi nabízí svůj dvorek. jdu se podívat a nic moc. tak se ptám na homestay. Jasně že mi může poskytnout i ubytování pod střechou včetně večeře a snídaně. Opatrně se ptám na cenu. Tisíc rupek bych fakt nedal. Ale dozvídám se , že to nechá na mně. 🙂 Nabízím 300 rupek za postel. OK, vypadá i s panímámou spokojeně. Určitě nepatří k místním nejmajetnějším usedlíkům. Je usměvavý, ochotný a hlavně se netváří nijak vypočítavě. Hned běží udělat milk tea na uvítanou, nabízí i kafe, ukazuje střešní komůrku s madrací . Jsem v duchu nadšený. Dobré rozhodnutí!
Paní a pan Skarmovi /??/
pečou se placky – chapati/čapátí/ na koblihových kamínkách
Zákoutí v Hemis Shukpachan
gompa se zlatým Buddhou v Hemis Shukpachan
Jeho synek má pokřivené nohy. Uvědomuji si, jak to bude mít v budoucnu těžké. Víra v karmu mi nepomáhá tohle v klidu zkousnout. Asi ji nemám silnou. Ještě mají asi 11 letou dcerku. ta je zdravá. Zkouší na mě natahovat ruku a “ many, many“ Nic nedostane a pak je už v klidu. Oba manželé neznají anglicky vlastně vůbec nic. Ale usmívají se a pořád mi něco nabízejí. Kuchyň kde jako obyčejně ve středu dominují plechová kamínka na sušené kravince,mají zatím nejchudší co jsem kde viděl. Ještě v pozdním odpoledni se jdu projít k Buddhovi. Proplétám se uličkama. Tam kromě pěkných výhledů zažiju, jak smečka polodivokých psů chce ve vesnici ulovit ovci. Naštěstí si jich vesničani všimli a byl to pěkný rozruch , jak je chudáky hladový hnaly šutrama a holema. Dnešní den mi nakonec locus ukázal pěkných 21 km a slušné převýšení. Zítra mám v plánu dojít ke klášteru Rizong – ten je trochu mimo hlavní trasu. Pak se ale zase na ni musím dalším bočním údolím- roklí dostat. A spát budu – to zatím nevím.
Howgh
8. listopadu 2017
můj pokojík u Mr. Scharmy
můj pokojík u Mr. Scharmy
Snídaně
ladákhský dům v Hemis Shukpachan
Budíček v 6.30.Spal jsem hrozně mizerně. Blbé sny, pak zase ucpaný nos. Domek má můj pokojík dobře situovaný, můžu krásně sledovat východ slunce. To je i znamení abych sebral zabalený batoh a sešel ze střechy do spodní místnosti. Majitel Skarma už pěkně fajruje v kamínkách. Jeho manželka už připravuje snídani. Válí na bobku placky, čaj s mlékem kouří z hrníčku, Dostanu dvě miniaturní omeletky . Oba jsou fakt hrozně nehraně milý. nakonec jim dávám ještě o 50 rupek víc a pro děti jim nechávám svoji jedinou oříškovou čokoládu. Při loučení mi dávají na krk bílou stuhu. Tři placky mi zabalí do kusu starého alobalu . Loučím se a musím slíbit , že při další návštěvě Ladakhu budu zase bydlet u nich. 
Den se probouzí. Nejdříve sestup po silnici k odbočce. Pak dlouhé a v závěru neskutečně strmé stoupání opět vyprahlou krajinou. Ale ty barvy! Tahle velehorská poušť neni vůbec nudná. Konečně jsem v sedle. 3900m. Na druhé straně velkolepé výhledy. 
Pak sestup ke klášteru Rizong. 
Mám štěstí. Mniši zrovna všichni sedí před hlavní svatyní a za veselého žvanění a vtipkování vyrábějí z těsta takové malé homole. Těsto je udělané z tsampy, jačího másla a vody. Jeden z nich klečí u obrovského lavoru a válí se po surovinách ze kterých vyrábí těsto. Ostatní formují homole a další je pak máčejí v rozpuštěném jačím másle. Jiní je zase ozdobují malýma mušličkama. Zítra mají mít významnou půdžu a potřebují mít těchto lampiček asi tisíc. Škoda že tady nejsem o den později. Ta půdža by musel být neskutečný zážitek.
Aby jim práce ubíhala dobře od ruky lijí do sebe jeden šálek slaného čaje za druhým . Mně taky nalévají.
Sestupuji od Rizong gompy
Nakonec se loučím, sestupuji ještě kus po silnici a na jednom místě pak odbočuji do rokle , která mě má dovést opět na trasu treku Mělo by to být u vesnice Yangchtang. 
Cesta vede podél krásné horské říčky.. Po okolí se vyjímají stromy se žlutooranžovým až temně červeném listím.Ty tady díky vodě mohou růst.A hned nad nimi a zpěněné vodě potoka se tyčí nedozírné svahy a pláně okrově, purpurově a šedivě zabarvené horniny , skal, břidlic. Stezka je na mnoha místech poníčená erozí. Tak se proplétám řečištěm, přeskakuji mezi balvany, stoupám a hned klesám. Chvílema nemám ani chuť na focení protože se musím soustředit na to kam šlapu. Krátká pauza na jídlo a umytí do půl těla v poledne mi dodá síly abych v závěru rokle přešel jedinný funkčí mostek a mohl opět vystoupat dost ostře až k vesnici Yangthang.
Přede mnou se rozprostírá opět široká pláň.Několik , docela výstavních domů s nápisy Homestay jsou hned z kraje. Ale tady už je sazba jednoznačná – 1000 rupek. Usmlouval bych sice 700 ale i to se mi nechce dát když sebou táhnu věci na bivak a počasí nehrozí žádnou neplechou.Na konci vesnice , poblíž místního zdravotního střediska je rozestavěná budova . má i krytou betonovou verandu , která je navíc šikovně otočena vůči silnému větru. Zdravotnice co má ve středisku službu na mě zvědavě kouká a tak se jí jdu optat , zda by nevadilo , kdybych si na betonu vedle střediska ustlal. Nevadilo. Ještě se mi omlouvá , že mě nemůže nechat přespat uvnitř budovy ve které pracuje. A tak od 14.00 posedávám , polehávám a odpočívám. S pátou hodinou to už nevydržím a připravím si celé své ležení. Uvařím poslední brkaši se sojovou drtí ještě z Čech. Možná to trochu přeženu s česnekem, protože sotva kolem šesté zalezu do peří tak mi začnou pracovat střeva. a to takovým fofrem že jen tak tak stíhám . A to se opakuje ještě dvakrát. Ale i to se srovná a po předcházejících dvou nic moc nocích usínám tvrdým spánkem.Poslední co vidím je , jak krásně dlouho, dlouho padá hvězda.
9. listopad
Noc i ráno byla nezvykle teplá. Ani mi nezamrzl čaj nechaný v lahvi a venku. Budíček akorát na okamžik , kdy slunce prořízlo paprsky okraj protilehlého hřebenu.
Moc se ničím nezdržuji.trocha studeného čaje, kus moučné placky ještě z Angu. Žaludek je opět scvrklej. Po zabalení musím nejdříve asi 2 km po silnici. pak z ní opět uhýbám na prašnou stezku. ta prudce klesá do křivolaké rokle. Tímto terénem už za plného slunce docházím na dno dalšího údolí a z něj začnu stoupat do sedla . Opět k silnici. Klášter Likir je pořád schovaný až v dalším údolí. Ale cesta ubíhá rychle, cítím se fajn a tak za prvním ohybem silnice na mě najednou v dálce na kopci vykoukne. 
Opět odbočím na polńačku. Cik-cak stoupám až je klášter na dosah ruky. Hned z 
kraje mě udeří do očí cedule : Old Likir Guest house. A šipka. Přicházím ke klasickému ladáckému domu s plochou střechou a když otevřu vrátka tak první dojem je přívětivý. Majitel – mladý chlapík tak max kolem 35 let mi nabízí pokoj, topení, horkou vodu i jídlo za 700 rupek. Nakonec se dohodneme, že topení ani horkou vodu nepotřebuji a tak cena spadne na 600 rupií. Chlapík je docela sdílný, tvrdí že pracuje i jako horský, trekový vůdce a kuchař v jednom. Povídá a povídá. Něco rozumím , něco ne. Aspoň se dozvím že údajně místní plynové kartridže do vařiče nejsou ve vyšších výškách moc dobré. Obdivuje můj benzíňák. Pak mi uvaří moje vlastní maggi nudle ale vylepší je dostatkem osmažené zeleniny. 
Po jídle nechám batoh v docela údulném pokojíku a jdu na průzkum gompy. Bohužel i když v jeho areálu bloumám skoro 2 hodiny neni otevřená žádná hlavní místnost ani prý zajímavé muzeum. Škoda.
Vracím se do GH. Majitel má lehce skleněný oči , a přesvědčuje mě že mi musí ukázat pravou ladáckou párty. Jak jsem pomalu ale jistě pochopil – chlastačku. nakonec svoluji , že se s ním půjdu projít k jeho bratrovi.Najednou se mu v ruce objeví asi 1 dcl místního rumu a nutí mi ho vypít. Symbolicky olíznu jazyk a vracím mu plnou sklenku. Doplní ji vodou tekoucí z blízké hadice na ex ji do sebe kopne.. Pak se vydáváme k hezkému domku o 500 m níž. Seznamuje mě se svým bratrem. Ale situace začíná trochu houstnout vlivem jeho vzrůstající opice. 
Nakonec na bratrovi vymámí půl litru changu. /Místní pivo z ječmene/ Já si dám malou sklenku a on opět dopije vše. Pořád vše beru s rezervou a tak když vrávorá směrem ke svému domu funguji jako podpěra. Sotva překročíme práh domu zmizí kdesi v jeho útrobách . Seznamuji se s jeho manželkou a pak jdu do horního patra ke svému pokoji. Na balkoně pak píšu deník. Ale odspoda se opět začne ozývat dost silný hluk. Chlapík se těžce vrávorajícím krokem vyšplhá kolem mě až na hliněnou střech domu. Chvíli se nic neděje,ale pak začne vyvádět jak v naprostém amoku. Ze střechy lítají různé věci, tříští se sklo,. Jeho paní vyleze za ním nahoru a je vidět jak je zoufalá. Kývnu na ni zda mám také vylézt na střechu a pomoci ji. Pohledem mě prosí , že by byla ráda.
Sotva se vyšplhám požebříku na vršek budovy spatřím jak ožrala visí ze střechy dolů a zuby nechty se drží rukama za její hliněný okraj.Okamžitě ho chytám jednou rukou pod pažema a druhou za opasek. Řvu na něj ať se kouká snažit vylézt nahoru . Sám ho nemohu vytáhnou. Pak konečně přispěchá i jeho manželka a jemu přes totální opici dojde, že se nechce proletět 4-5 metrů ze střechy dolů na zem. Konečně se válí v prachu na střeše. Já se ale válím s ním, funím jak parní lokomotiva. Je ho manželka mu nadává, kope ho do hlavy že ji musím uklidňovat. Jenže místo aby vychladnul, jeho agresivní chování se stupňuje. Začne kolem sebe také kopat, ohánět se a schazovat střešní vybavení. Do toho se šíleně kymácí. Takže pokud by se přiblížil k okraji střechy musel by zákonitě letět dolů. Ale tentokrát nejspíš po hlavě. Skočím po něm , srazím ho na podlahu a v kravatě se ho snažím držet na špinavé zemi. Válíme se v prachu oba. Naštěstí váží asi tak stejně jako já , tak se mnou tolik moc nehází. Horší je ta železná tyč co s ní mlátí kolem sebe a snaží se trefit i moji hlavu. 
Povede se mi ho lehce přiškrtit , nohou mu přišlánu ruku s tyčí a tu pak odhodím dál.Pořád na něj mluvím, snažím se po dobrém i po zlém, zklidnit ho. Dvakrát ho pustím v domění , že už bude klidný, a dvakrát ho opět srazím k zemi a zakleknu. A pořád nikde nikdo aby mi s ním pomohl. Asi po 15-20 minutáchzápasu ve volném stylu toho máme už plný kecky, česky na něj nakonec zařvu že mu dám pořádně pěstí přímo do huby jesi nepřestane a ať se klidně zabije , že na něj seru. Pouštím ho a slezu po žebříku dolů. Neuplynou ani 2-3 minuty a ožrala se kymácivě souká po žebříku také dolu.
Dole na něj už čeká jeho tchán i mladá pani a rachot nepřestává. Jenže mě už se to netýká. Špinavej jak prase a odřenej , mám naražené žebro a krev mi teče z ruky. Hlavní je , že už neni na střeše.
Nakonec nedostanu ani slíbenou večeři, ale to mi nevadí. Vím , že jak mladá pani , tak její otec jsou nešťasní a mají jiné starosti. 
Večeři jsem ale dostal ráno jako teplou snídani. Starý pán mi posuňkama říká , že jeho dcera si bohužel musela vzít ze dvou bratrů tohoto ožralu.
Je mi jasné , že to pití je pro něj východisko z obrovské osobní existenční frustrace, nevyplněných a nesplnitelných přání . Z neustálé konfrontace s „bohatými“ turisty a také s jeho úspěšnějším bratrem. 
Moc smutná a zároveň složitá životní situace.
10. listopadu
Ráno po snídani, jdu ke klášteru. V 7:30 má jet bus až do lehu. Za 80 rupek jsem už v 10:15 opět „doma“ v Jullei GH.
Jsem zde jedinný host. Sezona v Lehu je už pryč a po městě se potulují pouze výjmečně cizinci. Zima se blíží.
Pani majitelka je opět milá , hned se ptá kdy budu chtít dávat termosku a čaj . Taky domlouvám kýbl vařící vody na umytí a vyprání. A tímto mým návratem do Lehu jsem zdárně zakončil svůj trekingový pobyt v Ladakhu a Zanskaru v roce 2017.
Celé toto území se mi zarylo pod kůži tak, že pevně věřím v brzký návrat.
Malý Tibete – díky !
howgh
P.S. pokud kliknete na jakoukoliv fotografii , tak se vám spustí samostatné promítání fotek které jsou v tomto blogu.
