Sobotní ráno se zdálo , že nabídne příjemné počasí pro jednodenní výlet. A vzhledem k tomu, že na nedalekém kopci Táboře jsem už pěšky nebyl přinejmenším tři roky, bylo jasné že se projdu právě tam. Horký čaj do termosky, něco málo kalorií do batohu a samozřejmě nezbytný Velký Nik a moje dvě oblíbená skla. Tamron 18-200 a Sigma 10-20.
Baterky byly dobity , boty promazané a kolem deváté zamykám barák a vyrážím. První část cesty byla bohužel po silnici ale už kousek za Březkou konečně odbočuju na lesní svážnici . Nasazuju neskmeky od Grivelu a ve sněhové a ledové nadílce začínám stoupat . Je krásný klid . Zima konečně dorazila ve své příjemnější podobě i k nám do nižších poloh. Překvapení mě čeká u Alainovy věže. Ta ruina zarostlá v náletu keřů i stromů je parádně opravena. Celé okolí i pod sněhovou pokrývkou a nebo právě proto působí opravdu pohodově. Příjemný pocit umocňuje i vytékající potok ,který napájí malý rybník. Vše je zakryto panenským sněhem. 
Stoupání až na vrchol 750 m vysokého kopce jde díky nesmekám docela dobře. A tak tři hodiny po tom , co jsem vyšel z domova už v altánu poblíž kaple , obědvám. Ještě pár cvaku aby se Velký Nik trochu rozehřál a v začínajícím sněžení začínám cestu zpět.
Cestu zvolím přes Košov. A pak kolem křížku u Morcinova v mlze a hustějším sněžení začínám sestupovat po žluté značce do Sv. Petra a pak i do Libuně. Projdu obcí a čeká mě jen překonat malé stoupání od Březky až do Prachova. A jak jinak, musím navštívit jezírkou u Pelíška. nakonec posledních několik kilometrů zkratkou docházím na Samšinu. Je akorát 16.00 a tak celý výlet v délce 33 km zabral sedm hodin. Jo, bylo to fajnové.
HOWGH
