4.5.
Ráno balíme za větrného počasí a vyrážíme směr Finike. Vzhledem k našim botám a nohám po silnice, ale i tak je to docela sešup.
Příchod do Finike. Nové turecké tenisky . Penzion a večerní pohoda.
Ve městě jako první hledáme obuv, banku a penzion. Obuv nacházíme hned, banku také a podaří se nám najít i autobusák a zjistit odjezdy autobusů směr Kumluka. S penzionem je to horší. Cesta směrem k místu kde by se měl nacházet se vleče a teplota stoupá, takže nakonec bereme jiný ,který nám padne do rány. Po krátkém odpočinku se odpoledne vypravíme do města.
Příchod do Finike. Nové turecké tenisky . Penzion a večerní pohoda.
Dokupujeme zásoby, Don další boty a samozřejmě vínko na večer. Večer mi Don musí ošetřit prasklý puchýř, který se začíná zanicovat, což není dobré. Hrozí mi návštěvou lékaře. V rozpáleném městě jsme v noci vděční za klimatizaci na pokoji.
5.5. Finike -Karaoz- Gelidonyas
Ráno dojde opět na ošetření puchýře. Au, au….. Před šestou už čekáme na autobus a než si stihneme dát první ranní čaj, tak už sedíme v autobusu směr Kumluka.
Pak přesun na stopovací křižovatku. Dolmuš zastavuje do půl hodiny a s dalšími turisty nás ochotný řidič doveze až do Karaoz.
Čajový stánek na autobusovém nádraží Kumluca.Za 1 liru /5kč/ decka černého sladkého silného čaje.
Konečná v malém přímořské vesnici Karaoz. Vyndaváme kletry a hurá opět šlapat. Cílem je maják a mys Gelidonya.
Pak už jsme opět na trase Lýkijské cesty podél pobřeží. Cestou míjíme několik kempovacích míst a protože je sobota je všude dost lidí co kempují nebo piknikují . Dnes cesta docela ubíhá a tak jsme před druhou už u majáku. Kolem prochází spousta jednodenních turistů a mezi nimi i pár z Holandska (pán šel trasu v dřevácích !!!) .Nejjižnější místo Turecka na misu Galedonia a my se těšíme na romantický západ slunce. Bohužel s námi i spousta dalších turistů, takže k večeru je to celkem boj o místo na spaní.
Pláž u Karaozu.
Lesní pěšina pomalu stoupá k majáku.
Sojka je z toho trochu zmožená.
Konečně maják na dohled.
Mys Gelidonya a náš další bivak na Lýkijské cestě. Voda je zde nakonec také. Byť jen nachytaná dešťovka v cisterně. Ale čistá a dobrá.
Maják v noci opravdu blikal .
6.5. Maják – Adrasan
Ráno po noci, kdy nás budila nějaká zvěř, která dojídala zbytky naší večeře, vyrážíme opět směr kopce. Ostatní spolunocležníci se ještě oddávají sladkému spánku. Směrem vzhůru se teplo mění v lepkavé vlhko. Mraky od moře zde narážejí přímo do hor.
Ranní mlžné stoupání a klesání od majáku až po Adrasan. Krajina byla divoká a měla charakter středomořského pralesa. Občasné výhledy na Egejské moře.
Povrch stezky ukazuje tato fotka. Bylo to dost náročné na pozornost a kotníky.
Staré borovice musely pamatovat hodně dávné doby.
A i tady na lesní chudé půdě se vyskytoval oleandr. Tahle rostlina by mohla být takovým znakem Lýkijské stezky.
Na tohoto potvoráka velikostio něco víc jak krabička od sirek jsem málem šlápl. Ale sojky si ho všimla. Zajímalo by mě co to bylo.
Turecká rodinka na nedělním pikniku. A nás s úsměvem podarovali výbornými „langošemi“
Blížíme se k Adrasanu.
Malý soukromý kemp v Adrasanu. Rodina v pozadí nám zase nabídla šest grilovaných kuřecích křidýlek a skývu chleba.
Cestou potkáváme něco málo místní zvířeny, ale už jsme dlouho nepotkali žádnou želvu. Hovor plyne od draků a elfů až po zákonitosti vesmíru a cesta nám rychle ubíhá. Cestou procházíme kolem kempingových míst a taky se dáváme do řeči s místními a dostáváme od nich na cestu langoše. Příjemná změna ve stravování a milé od místních. Pravda je, že už po těch dnech na cestách vypadáme docela hladově, zaprášeně, zarostle (Don, já ne…) a libé vůni se nedá moc mluvit. Když jim sdělujeme, že jdeme celou Lýkijskou stezku a kolikátý den jsme na cestě, tak jen uznale mručí ( pro ně něco nepředstavitelného). V Adrasanu se ubytujeme v kempu u pláže, protože se chceme trochu poválet na pláži. Je to na pár dní poslední přístup k moři. Pokud se v Čirali rozhodneme pro horskou variantu. Večer byl pro nás překvapením. V kempu vedle más grilovala turecká rodina a podarovali nás chlebem a kuřecími křidélky . Úplné vánoce. Ta pohostinnost Turků je užasná.
7.5. Adrasan – Čirali – ohně Chyméry
Turistické resorty v Adrasanu
Turistické resorty v Adrasanu
Tento had byl náš první . Ale byl mrtvý.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Ráno začneme pěkně zostra z 0 na 700 výškových metrů. Naštěstí se počasí umoudřilo, je příjemná teplota a nepere slunce. V sedle si odlovíme kešku a sedíme na lavičce u pastevecké boudy s občerstvením, když se na traktoru přižene majitel. Dáváme ayran a šťávu z granátových jablek a pak nám při placení mírně spadne brada. Asi vysokohorská přirážka a ještě eko bio kvalita. Byla to osvěžovna U Čebana.
Na vrcholku stoupání za Adrasanem měl místní zemědělec udělanou malou osvěžovnu. Navíc v její blízkosti byla ukryta jedna ze tří námi nalezených kešek.
Takto posilněni klesáme zvláštním lesem, který se nad námi uzavře. Nikde ani živáčka, ani ptáček nepípne. Všemi možnými způsoby zdoláváme spadlé stromy a až blížící se davy lidí nám oznamují, že se blížíme Olymposu.
Cesta se prodírá skrz polomy, divoké keře, kličkuje stoupá a vzápětí opět klesá. Je to náročné orientačně i fyzicky. Ale nakonec nás dovede až ke antickým pozůstatkům Olimposu a po pláži i k městečku Čirali.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Don propadne trochu panice a vzájemně se domluvíme, že architektonické krásy si prohlédneme v klidu doma u lahvinky červeného. V Čirali se nakonec rozhodujeme pro horskou variantu trasy a směřujeme k Chymérám. Před samotným výstupem se u hlavního vchodu občerstvujeme a bereme vodu na večer.
Kvůli davům ruských návštěvníků jsme prohlídku antického města Olimpos vynechali.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
A po kamínkové pláži pomalu došli do Čirali
Vstupní brána k Chiméřiným plamenům. Platíme poplatek a nabíráme hodně vody. Očekává se bivak v kopcích a tam voda neni.
Únava už je znát a to si většinou začínáme zpestřovat hláškami všeho druhu, ale dostane mě Don. Říká, že se takhle nenadřel na podzim v Ladáku, jako tady. Byl sice ve větší výšce, ale nebyly tam tak příkré výstupy a tak mizerné cesty. / A netáhnul jsem na zádech 6 l vody!/ Z Chyméřiných plamenů už jsou spíš jen takové pšouky, takže pořizujeme pár nezbytných fotek a videí a těšíme se na bivak, který má být v sedle. Jaké je naše zklamání z místa. Fičí tu jak o závod. A místa taky neni moc. Tak popojdeme kousek níž k dalšímu místu a to je fajn. Je tu klid, bezvětří. Před večeří se kolem prožene nezbytné stádo koz s pastevcem a po večeři hurá do péří, protože dnešních 20,8km s pěkným převýšením je znát.
Spodní plameny jsou v současné době jen takovéto pšouky. Ale teplo je od nich slušné . V pozadí je vidět pobřeží a moře na kterém starověcí plavci museli vidět ve své době až desetimetrové plameny. Neni divu že věřili v nadpřirozené příšery.
Sojka si málem zapálila sukni.
Od spodních plamenů musíme dost strmě nastoupat ještě nějaký ten výškový metr ,
aby jsme se mohli pokochat fantastickými výhledy ze sedla. Ale spát se zde pro velmi silný vítr nedalo.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
Na druhé straně sedla sestoupíme asi 100 výškových metrů a je krásný plácek na spaní.
Z Adrasanu až nad Chiméřiny plameny.
8.5.
Ohně Chyméry –Beyzik a dál
Tam na horizontu vlevo je sedlo a tím musíme zítra projít.
Stoupáme opět do hor.Hora Olimpos se nad námi v mracích tyčí jako gigantický obr. Bouřka hrozí, něco vody spadne,ale místo na spaní obsazujeme jako první. Večeře je opět na ohni.
Vyschlá řečiště potoků dávají tušit , že s vodou je to fakt průser !
Nejvyšší kopec v mracích
Hned z rána nás čeká pěkné převýšení, ale docela to frčí. Asi proto, že ubylo stezek a přibylo silnic a lesních cest. Počasí se po noční bouřce umoudřilo a je chladněji. V Beyziku se kolem poledne zastavujeme na čaj a na oběd. Majitel je příjemný Holanďan, ale vypadá jako Turek. Provozuje hostel přímo ve středu vesnice. Ceny lidové obsluha příjemná.
Minimárket a penzion v Beyziku. Nebýt málo hodin tak by se tady příjemně přespalo.
Vlevo placky proložené tvarohem , vpravo polívka
Chvilku posedíme a díky Wifi o sobě dáváme vědět a pak už jen zvolna stoupáne posledních 6km k bivaku. Cestou začne mírně pršet.
Stoupáme opět do hor.Hora Olimpos se nad námi v mracích tyčí jako gigantický obr. Bouřka hrozí, něco vody spadne,ale místo na spaní obsazujeme jako první. Večeře je opět na ohni.
Je dusno k padnutí . Vypadá to na nějakou vodu.
Na místě však ještě doutná oheň, tak rychle stavíme stan a rozdmýcháme čmoudika. Libujeme si jak krásné místo a jsme tu sami. No jenom do té doby než se přižene stado ukrajinských turistů a začne tu být dost těsno. Na místě pro 2 -3 stany přibudou ještě 4 stany. Bude veselo.
Podvečerní čmoudík krásně hoří , a ani déšť co přijde v pár minutách mu nezabrání uvařit naši večeři.
Stoupáme opět do hor.Hora Olimpos se nad námi v mracích tyčí jako gigantický obr. Bouřka hrozí, něco vody spadne,ale místo na spaní obsazujeme jako první. Večeře je opět na ohni.
9.5.
Probouzející se les je čarovný.Sedlo pod Tahtali Dagi procházíme zrána. Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostlinya hory.Vše je pod modrou oblohou jak vymalované.Jsme rádi za tuto horskou variantu.Procházíme krajinou stromových obrů. 2000let staré platany.
Probouzející se les je čarovný.
Probouzející se les je čarovný.
Probouzející se les je čarovný.
Probouzející se les je čarovný.
Probouzející se les je čarovný.
Ráno si nebereme při balení moc servítky. Ostatní si je také večer nebrali, což nám přišlo dost bezohledné. Ráno je krásné a už při stoupání do sedla víme, že to bude prima den. Opět to jsou fotografické žně. Nahoře v sedle zůstaneme doslova paf.
Sedlo pod Tahtali Dagi procházíme zrána. Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostlinya hory.Vše je pod modrou oblohou jak vymalované.
Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostlinya hory.Vše je pod modrou oblohou jak vymalované.
Sedlo pod Tahtali Dagi procházíme zrána. Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostlinya hory.Vše je pod modrou oblohou jak vymalované.Jsme rádi za tuto horskou variantu.
Sedlo pod Tahtali Dagi
Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostliny a hory.
Výhledy úžasné na všechny strany. Don se drží za hlavu, kdo, že ty fotky bude zpracovávat, ale znáte ho….
Klesáme pracně nabytých 1000 m
Cesta začíná klesat, ale v nejbližší vesnici nenacházíme občerstvovnu ani minimakret, tak jen procházíme a pokračujeme směr Gedelme. Před vesnicí fotíme památeční platan a jsme ohromeni jeho velikostí.
Probouzející se les je čarovný.Sedlo pod Tahtali Dagi procházíme zrána. Výhledy berou dech. Skály, stromy, rostlinya hory.Vše je pod modrou oblohou jak vymalované.Jsme rádi za tuto horskou variantu.Procházíme krajinou stromových obrů. 2000let staré platany.
Cestou do vesnice je celá platanová álej, kde je i informační tabule 4,5m průměr, 14,26 obvod 28m výška a stáří 2000 let, neuvěřitelné. Ubytováváme se v hotelu, protože se potřebujeme dát trochu do kupy. Hotel sice pamatuje lepší časy, ale je tu čisto, klid a teplá voda.
Pravděpodobně jsme jediní ubytovaní. Večer ochutnáme ještě dva druhy místního piva Efez a jelikož nejde proud a ani wifi, hrajeme dámu. Ani jsem netušila jakou bude mít Don radost z několikeré výhry.
Necháme si udělat večeři. Nebýt chleba , tak jsem se z té zeleniny moc nenajedl. 🙂
10.5. Gedelme – Caňon
Ráno vyrážíme osvěženi na těle i na duchu zaslouženým spánkem a jídlem. Dopoledne přijdeme ke krásné zahradě v Göynuk Yaylasi.
Pohostinný a krásně udržovaný penzion pro vandrovníky.
Působí v okolní vyprahlé krajině jako oáza. Posedíme s majitelem a dáme čaj, ale musíme pokračovat. Před sebou máme kaňon, kde zdoláme pár obr kamenů a rozhodneme se chvíly zůstat posedět a poobědovat.
Dvacátý druhý den
Průchod nádherným kaňonem.
Dvacátý druhý den
Don se koupe v tůni společně s pstruhy. Když odcházíme, přižene se nenápadný mrak, ale za chvilku se nestačíme divit.
V takovéto vodě by byl hřích se nevykoupat.
Dvacátý druhý den -déšť přechází v krupkobití.
Začíná pršet, pak už lije a nakonec padají i kroupy. Stoupání v tomto počasí ještě jde, ale klesání není nic moc až bych řekla dost riskantní.
Dvacátý druhý den je po dešti a z lesů se kouří.
Dvacátý druhý den
Dvacátý druhý den
Dvacátý druhý den
Dvacátý druhý den
Další turistické lákadlo – kaňon jen z kraje projdeme a občerstveni colou stavíme stan kousek od stezky na jediném miniplácku.
Zítra nás čeká poslední pořádný výšlap . A pak už je konec
Zastavuje u nás místní ochranář, že se to nesmí. Slibujeme, že nebudeme rozdělávat oheň a on přimhouří oko. Docela se mi ulevilo, protože po dnešních 23 km by se mi moc pokračovat nechtělo.
11.5.
Na tento den jsme byli zvědaví. 1500 m převýšení na 11 km. Sojka nemohla ani dospat. Ale stoupání bylo příjemné, les i závěrečné skalky nás netrápily. Kde se vzal, tu se vzal bezprizorní kůň. Stan stavím konečně na dřevěné plošině. Děda v osvěžovně mi pěkně hnul žlučí. Ale poslední bivak na cestě byl klidný a pohodlný.
Po klidné noci vyrážíme na předposlední etapu. Která je co do převýšení opět výživná. Do 900m cesta pěkně ubíhá a potom se začíná pěkně zvedat. Dnes první den nasazujeme sluchátka s muzikou a jdeme každý svým tempem dle muziky, kterou posloucháme. Já romanticky a v klidu proplouvám lesní pěšinou, ale Don jednu chvíly stojí na skále v rukách hůlky, jako imaginární kytaru a řve na celé kolo (asi rock nebo metál). V 1100m kde se vzal tu se vzal u pěšiny kůň stál. Nechá se zdvořile vyfotit. Zazubil se na nás a my směle pokračujeme dál. V 1200m mě zastihne krizoušek, docházejí mi síly, tak nezbývá než zatnout zuby najít v batohu poslední proteinovou tyčku a škrábat se dál. Všude kolem jsou vidět ještě zbytky krup co tu padaly včera. My měli štěstí, že nás to jenom okrajově lízlo, ale tady ještě teď leží kroupy o velikosti 2cm. Stromy v okolí jsou částečně bez listí. Na posledním kempovacím místě u vody se rozhodujeme navštívit ještě inzerovanou kavárnu, protože do večera je ještě dlouhá doba. V rádoby kavárně jsme pohoštěni jídlem a čajem, vše je OK jen do té doby než dojde na placení.
Děda se nás vůbec neptal zda něco chceme. Během chvilky přinesl místo pouhého čaje celý talíř jakých si poživatin. A když došlo na placení , řekl si částku , které jsem nemohl uvěřit.
Děda v osvěžovně mi pěkně hnul žlučí.
Desetinásobek normální ceny je dost přehnané. Oponujeme a necháváme majiteli částku odpovídající hodnotě jídla a jdeme si na bivak spravit chuť. Dosušujeme prádlo, jak to jde. Po měsíci v batohu a dvou dnech vlhka nabírá všechno v batohu zvláštní odér. Z bot se line vůně, jako kdyby do nich někdo na….
Kde se vzal, tu se vzal bezprizorní kůň. Když jsem ho vyfotil , tak se na mě naprosto významně zazubil.
Tam za hřebenem v mlžné dálce , se rozkládá Antálie
Na tento den jsme byli zvědaví. 1500 m převýšení na 11 km. To , že ne každý byl z toho stoupání potěšený dokládají nápisy v závěru u sedla.
Na tento den jsme byli zvědaví. 1500 m převýšení na 11 km. Sojka nemohla ani dospat. Ale stoupání bylo příjemné, les i závěrečné skalky nás netrápily. Kde se vzal, tu se vzal bezprizorní kůň. Stan stavím konečně na dřevěné plošině. Děda v osvěžovně mi pěkně hnul žlučí.Ale poslední bivak na cestě byl klidný apohodlný.
Stoupání je za námi. Tady v tomto místě bych nechtěl chytit tu včerejší buřinu s kroupama.
Po včerejším krupobití je na zemi vytvořen koberec z jehličí.
I tady jsou ty borovice impozantní.
12.5.
Poslední bivak na Lýkijské stezce. Deset km před Hisačandirem u silného pramene vody.
Poslední noc na treku pod Duhou,na snídani poslední zásoby,klidný sestup do Hisachandiru, žádná závěrečná cedule – jsme zklamaní, stop se povedl na třetí pokus.
Pohodové čekání na noční bus do Istanbulu.
Poslední den na trase začíná slunečným ránem a snídaní na vidličku. Bramborová kaše se sušeným masem, vločky slazené, čaj a posledních pár bombonů (moje tajná zásoba).
Zásoby vyšly naprosto přesně.
Posledních 8km jdeme krásným ránem, které nám ukáže okolní hory v jejich majestátnosti.
Nově vytvořené prodloužení Lýkijské stezky pokračuje z Hisachandiru ještě asi dva pochodové dny na východ. To je tam na obrázku vlevo nahoře.
Ranní kochání krásnými horskými panorámaty.
Poslední noc na treku pod Duhou,na snídani poslední zásoby,klidný sestup do Hisachandiru, žádná závěrečná cedule – jsme zklamaní, stop se povedl na třetí pokus.
Pohodové čekání na noční bus do Istanbulu.
V Hisančandiru čekáme na konci trasy slavobránu, jako na začátku , ale kde nic tu nic. Vesnice ospalá díra. Kavárna zavřená. Čekáme na autobusové zastávce, ale jelikož je sobota je jasné, že zbytečně
Hisachandir. V minulosti konec Lýkijské cesty na východě. V současné době se dá pokračovat ještě cca dva pochodové dny dále na východ.
Don stopuje a máme štěstí. Příjemný řidič nás odveze až do Antálie. Ve městě je to pro nás pořádný šrumec. Díky ochotné paní, která nás dovede do tabáku a pomůže nám z koupí karty na přepravu autobusem po městě se dostaneme na autogar. Už dopoledne je tu teplota 30 stupňů, takže rozhodnutí je jasné. Zakoupit lístky na noční autobus a posledních 7 hodin strávit v klidu a chládku na autobusovém nádraží, kde nic nechybí. Obchody, občerstvení, WC.
Oběd na otogaru v Antálii.
Čekáme 8 hodin na noční bus směr Istanbul
Nohy to zvládly a naše hlavy jsou plné společných zážitků.
Sojka čarodějky a Brhlík Dofo
Tak a to je konec výletu. Zmokli jsme jen jednou, a kromě pár pupenců, nějaké odřeniny a shozených kil jsme nepřišli k žádné úhoně. Teroristi nás neunesly, psi nepokousali a hadi neotrávily.
Obyčejní lidé na vesnicích a malých městech byli pohostinní a ochotní, příroda pro nás středoevropany úžasně jiná a počasí nám přálo tepla a slunečních paprsků měrou vrchovatou.
Nebojte se a vyražte také. Starověká antická Lýkije je krásná!
HOWGH
Všechny koukatelné fotky lze s notnou dávkou trpělivosti shlédnout na ZONERAMA GALERII
Celá trasa je možná na stáhnutí na GPSies zde
