Kaverí 2013 – Jsou i jiné pouti

A proč tahle pouť ?
Inspirací se mi stal stejný pochod chlapíka z Británie – Alastaira Humphreyse .
A myšlenka byla zaseta v době mého třetího pobytu na neurochirurgické klinice . Třetí operace páteře mi optimismu moc nepřidala.
Těžký batoh na zádech,vandry po horách s celou polní , běhy na dlouhé tratě jsou pro mě uzavřenou kapitolou. Zda mně zůstane alespoň jízda na kole je otázka a tak jsem se upnul na pěší vandr s minimální výbavou v teple. A že by to měla být opravdu minimální výbava , to je jasné.

Začínají přípravy –

října 2012 v 12:39
Tak a další krok je učiněn. Letenka zaplacena a cesta se začíná rýsovat zase mnohem jasněji.
Původně jsem mohl mít letenku za 14300,- ale tak dlouho jsem spekuloval až to vylezlo na 14630,- Taky se mně povedlo prošvihnout akci kdy se dala sehnat v mém termínu za 13600,-!! No ale nemá cenu brečet. Samozřejmě jsem si udělal i pojištění na storno plus v ceně 455,- Takže celá částka je 15086 kč. Už několikrát jsem využil služeb Internetové cestovní agenturu ing. Oldřich Thér. I teď to bylo vše OK
Včera jsem si ještě ujasnil co a jak s malarikama. Na inzerát jsem koupil krabičku Malarone /12 tablet/ To sebou beru pro pohotovostní – stand-by – léčbu. Ty mně přijdou na 800,- Zakoupena moskytiera za 430,- Je lehounká

230 g, ale není samonosná. Takže pořád visí ve vzduchu možnost vzít vnitřek od mého jednomístného stanu . Tam by váha byla i s tyčkama 800 g , ale nebyl bych vázaný na větve,stromy atd. Uvidím.Ještě sháním technickou lehkou rychleschnoucí košili ale s dlouhými rukávy. Rýsuje se od Progressu.
No a začátkem listopadu pojedu požádat o vízum. To budou dvě
návštěvy Prahy cca 600 + 800,- za vízum. Pěkně to naskakuje! Ale snad to všechno dám
do kupy abych měl i rezervu na účtě pro případné trable na cestě.

Indie 2013 – Kaveri river 3. – Deprese

října 2012 v 13:15
Cítím se jako na houpačce. Duševní,
psychické houpačce. A na vině je
internet. Prolejzám net a hledám různé
informace ohledně cesty. Ať je to malárie, nebo pití nebo doprava vlakem na místě trasa a její variace atd.. Narazím na články které mě přímo nabudí a cítím se silný jako býk. Těším se!!
Pak jsou jiné články a ty mě sráží na psychické dno. Pochybnosti,
nedůvěra v sebe sama. A strach!
To jsou všechno démoni , kteří nahlodávají psýché.
Vypozoroval jsem na sobě účinnou metodu, jak s nimi zápasit. Není to
ani alkohol, ani meditace , ani psychoanalytický rozbor svých silných stránek. Ne . je to jednoduché – jdu spát.
Tedy pokud to
je časově vhodné. Ráno moudřejší večera. Platí to naprosto bezchybně.

No a ráno , po kávičce si pustím moji oblíbenou country and folk muziku , zacvičím si pár cviků na ztuhlý hřbet a jsem zase OK.

Teď mám v hlavě další vtíravou myšlenku. A co takhle koupit místní kolo, a vyrazit
kolmo ? To by bylo dost zajímavé. Bicykly se dají na místě koupit za cca 1500 – 3000
rupií což je částka velmi snesitelná. Navíc je velká pravděpodobnost zpětného prodeje
. Samozřejmě se ztrátou ale i tak. V Chennai i v Pondichery se dají najít cyklo obchody. No , budu o tom uvažovat.
Howgh

A teď už jen odletět!

listopadu 2012 v 11:08

Dalo by se říct, že prvotní obtíže před cestou samotnou jsou zdárně za mnou. Letenka,
očkování a vízum je v kapse. A teď jen ještě odletět.
Vzhledem k mlhavému a deštivému počasí, které obklopilo naši zemičku se moje

slunečná dovolená jeví téměř nereálně. Ale razítko v pasu a letenka v emailové
schránce mluví jasně. Od minulého vzdychání na téma deprese z cesty jsem se
přehoupl k řešení zcela praktických otázek , jako jaký batoh si vezmu, zda bude stačit
jedna košile a druhou si nechám ušít na místě nebo povezu rovnou dvě. Zda bude stačit
1,5l camelbag nebo radši třílitrový. Zda dokoupené paměťové karty budou dostatečné
svoji kapacitou atd , atd. Dalo by se říct – samé zbytečnosti.

Až tu jsem narazil na zádrhel vskutku nebývalý. Totiž nenapadlo mě nic lepšího, než si začít zjišťovat jaká že to havěť žije v těch indických končinách. A to bylo špatné rozhodnutí.
Objevil jsem totiž pojem: velká indická čtyřka! !


A od té doby mám trochu zamotanou hlavu. No jasně, jedná se o hady.
A to konkrétně : Zmije řetízkovou, zmiji paví, Kobru královskou a Bungara modravého.
Hlavně ta prvně jmenovaná je docela aktivní v počtu kousnutí vedoucích až k ….!
Představa bivaků pod hvězdnou oblohou se tak stává docela vzrušující. Bohužel se tak opět do hry místo lehounké moskytiéry dostává vnitřní stan který je pevně spojen s podlážkou. Váhový rozdí = 600g. Ale pro ten pocit jakéhosi bezpečí nejspíš bude zabalen a nesen celou dobu na zádech.

10. 
    

Jinak se povedlo zakoupit i lehátko pro vlak mezi Bombejí a Madrasem/Chennai/ a tak první hodiny po příletu bych teoreticky nemusel přijít do styku s indickou úřednickou
mašinérií.

Pojďte se se mnou projít podél Kaverí.
Zasmušilé nedělní ráno . Za okny se líně k zemi snášejí sněhové vločky. Z rádia
vyzpěvuje Johny Cash a kafe stydne v puntíkovaném hrnku. Přede mnou na obrazovce
„bílý list papíru“ Myšlenky se mně v hlavě nedaří srovnat. Přivírám oči a …najednou se
přenáším zpět v čase. Troubení všeho představitelného i nepředstavitelného druhu,
hulákání prodejců pouličních stánků, cinkání zvonců na krkách dlouhorohých bílých
krav či jiného skotu. Vrčení a zuřivý štěkot psů, křik cizokrajného ptactva v korunách
palem. A hukot mořského příboje. Za zavřenými víčky se míhají barevná sárí, pestré
obrazce kholam obrazců, zelené banánové listy pokryté čočkovo-zeleninovým, pálivým
sambarem s bílými bochánky idlí . Upatlané, pastelovými barvami pomalované obličeje
místních božstev. Byly to téměř dva měsíce života. A kde?
Pro toho , kdo ještě není v obraze – v Jižní Indii!
Jak to vlastně začalo? Musím se vrátit asi tři roky nazpátek. Mám za sebou třetí , jak
později zjišťuji ne moc zdárně povedenou operaci páteře. Můj dosavadní životní styl dostává
pořádnou ránu do vazu. Brouzdám internetem a „smutním“ nad cestami po světě , co
uskutečňují druzí. Sympatický chlapík z Velké Britanie / Alastair Humphreys/ toho
má za sebou požehnaně. Jedna z mnoha jeho cest mně zůstala zavrtaná v šedé kůře.
Přejít pěšky Indii. Nechat se vést posvátnou řekou Kavery. Být vybavený minimem
věcí. Nenechat se ovlivňovat turistickými průvodci . Vidět a zažít cizí zemi ve své
každodennosti. Od svítání do soumraku. A sám!
Ač se tahle akce nejprve zdála jen jako jedno z mnoha virtuálních dobrodružství,
nakonec přeci jen přišel den , kdy jsem se na Ruzyňském letišti nasedal do letadla. S
jedním přestupem jsem po mnoha hodinách konečně přistál v třinácti milionovém
velkoměstě . Bombaj!
Už během připrav jsem měl celkem jasno o motivech moji budoucí Cesty. Bude to Pouť.
Všechny životní okolnosti pro tohle mentální pojetí hovořily. Dovršení kulatin v době
vstupu do Indie. Téměř radikální změna trávení volného času a životního stylu vlivem
zdravotního stavu.. A v neposlední řadě i po dvaceti pěti letech rozchod s partnerem.
Je pátého ledna a já čekám téměř 16 hodin na vlak do Madrasu – Chennay. Lístek
zajištěný naštěstí předem se mi teď hodí. Čas trávím nejdříve obhlídkou nejbližšího
okolí Victoria nádraží neboli CST station. Později nekonečné polehávání , posedávání v
nehostinné čekárně staré viktoriánské budovy. Vlak vyjíždí na čas. Nacházím i své
rezervované lůžko v second class sleeperu. Za 450 rupií se během dvou nocí a jednoho
celého dnu přejíždím indický triangl. Tak dlouhá cesta ve vlaku ,kde jsem navíc seděl
celou dobu pouze s Indama , byla plna prvních zážitků. Paměťové karty v kameře se
zaplňují tempem závratným!
Šestá hodina ranní , venku ještě tma ale to už vystupuji v Chennay. Na to abych se
dostal do místa mého pěšího startu , musím ještě chytit vlak jižním směrem do města
Sirkazi. Ten jede z Egmore, druhého vlakového nádraží v Chennay. Tam se ještě za
tmy vydávám. Poprvé a ne naposled v duchu děkuji za ulehčení navigace po cestě.
Používám aplikaci pro Android – LOCUS . Společně s vektorovými mapami to je
neocenitelný pomocník. Pravda je ta , že jsem používání podobných technologií během
Cesty trochu řešil. Nakolik chci „čisté“ pojetí, nakolik se zpronevěřím myšlence
poutě? Srovnával jsem se s Alastairem pro něhož tato cesta byla snahou o „čisté
dobrodružství“ Nicméně nakonec vždy je to jen o „hlavě“ A ta moje povolení dala.
Na nádraží v Egmore mám trochu problémy s vyplněním formuláře pro nákup místenky.
Pak ještě vybojovat pozici ve frontě na lístek. Ale štěstí začátečníka je při mně. Vše
se daří . A tak, už dopoledne uháním směr Sirkazi.
Den se probouzí . Poprvé pociťuji sílu jižního indického slunce. Je sice zimní období ,
přesto mohu očekávat teploty i kolem 40°C . To obzvlášť na pláních státu Tamil Nadu .
Tento, jeden z mnoha jiihoindických států, patří k nejúrodnějším , nejrovinatějším a
pro mě nejtěžším pro vlastní pochod. V malém , pouze asi dvěstětisícovém městě
Sirkazi , vystupuji už do poledního vedra. Plním camel bag vodou, přidávám dezinfekci
a vyrážím hledat stanoviště autobusů – bus stand. Potřebuji ještě motorizovaně
ukrojit asi padesát km jihovýchodně. Řidiči rikš /rišáci/ se na mě sesypaly jak vosy na
med. To taky není jen tak , nechat si ujít kšeft. A navíc “ bílej zápaďák“ to je vidina
pěkného zisku.. No to hoši máte smůlu, mám GPS-ku a v ní Locus, takže v rámci
tréninku odhodlaně vykračuji do té výhně pěšky. Ale za první zatáčkou stejně
vyměknu. Cestu na bus stand usmlouvám na nějakých 60 rupek / 1 USD cca 51-53
rupií/. Bylo by to docela nesmyslné plahočení v úzkých uličkách za poledního žáru.
Takto jsem asi po dvou km vysazen přímo u otřískaného, kdysi snad modrého autobusu.
Bez oken , s dveřmi které se zavírají špagátem. Právě nakládá pasažéry a jede směr –
Pompoohar !
Pompoohar je malé, nepatrné místo. Tedy v rámci indických měřítek . Bod který v
měřítku některých map neni ani zanesen. To místo bylo pro mě magnetem poslední tři
roky. Už při odjezdu jsem si říkal , že jeho dosažením, navíc k datu jaký jsem chtěl ,
bude velkým úspěchem. A světe zboř se , kolem 14:00 7.1.2013 zvolna kráčím po cestě
která směřuje k mořskému pobřeží. Slunce mě spaluje, čůrky potu stékají pod košilí a
batohem. Jsem na cestě k počátku mé Cesty už čtvrtý den. Únava, nevyspání i
nervozita ze mě padá jak mávnutím kouzelného proutku. Na obzoru se objevují
záblesky zpěněných vrcholků mořských vln. Přede mnou je Bengálský záliv. Tady svoji
pouť ukončuje i řeka Kavery. Ta na východním pobřeží státu Tamil Nadu vytváří
mohutnou deltu. Jedno z větších ramen této delty právě u poblíž Pompooharu spojí
svoje sladké vody s vodou mořskou.
Tady začíná moje Cesta, moje Pouť.
Jaká bude? Co mi přinese? Dokážu přejít na druhou stranu? Nezradí mě moje mizerný
záda? Otázky , otázky, otázky. Pro nalezení odpovědí nezbývá než vyrazit.
howgh

Jsou i jiné Poutě – Kavery 2013 part 2.

února 2013 v 10:14 deník
Nedaleko Pompooharu nacházím
svoji první lodge. Jak velice brzo
zjišťuju, pojem „hotel“ je naprosto
všude používán pouze a jenom pro
jídelnu, vývařovnu, prostě hospodu.
Ale lodge , to je postel, větrák,
tekoucí studená voda. Lodge to je útočiště ,
oáza jakéhosi klidu a soukromí.
Balím svůj skromný majetek a
vyrážím do ještě ztemělé ulice.
Konečně jsem fakt na cestě.
Konečně šlapu po indické silnici a tam někde v nekonečné dálce, za devatero kopci je
druhá strana. Zdá se to téměř nemožné, dojít až tam .
Ale moje odhodlání nezačíná podkopávat vzdálenost nebo jednotvárnost chůze, ale
něco , na co mám snad permanetní cestovatelskou smůlu. Psi . Taková, z velké části
zanedbaná , různými kožními chorobami prolezlá, stvoření. Nedosahovali sice rozměrů
pasteveckých potvor v Turecku nebo Iránu, ale bylo jich často početná smečka.
Pravděpodobně jsem exoticky nepůsobil jen na místní obyvatele, ale i na ně. Trvalo
mně dost dní, než jsem si našel způsob, jak se s jejich kolikrát zuřivou pozorností,
vyrovnat.
Ale o to víc jsem si vychutnával
průchod malými vesnicemi za
ranního svítání. Za svitu olejové
lampičky, někde petrolejky nebo i
slabé žárovky , ženy i mladé dívky
vytvářely barevné obrazce před
svými domečky. Kholam , tak se
tyto mandaly jmenují mají
ochranný účel. Zlý duchové by
mohli vstoupit do domu a jeho
obyvatelům škodit. A tak se
rýžová mouka , možná smíchaná ještě s něčím a navíc obarvená do krásných ,
pastelových odstínů , v rukách šikovných „malířek“ proměňuje v geometrické obrazce,
květinové variace nebo exotické ptactvo.
8.1.
deník:
Mám za sebou 24 km. Sedím už podruhé v hospodě hned vedle lodge. Ubytování
za 175 rupek. Paráda. Platím pětistovkou a vráceno dostanu až při odchodu. Prý
depozit abych snad neukradl zámek nebo matraci. Šlapání šlo pěkně. Nebýt
těch bestií.Je to na hlavu a šílený! Na to snad fakt psychicky nemám. Asi jim
smrdím jinak než místní.
Město je na mapě nepatrné, ale skutečnost je taková , že to tady hučí jak v
piliňákách . Hlavní ulice, namačkané krámky vedle sebe. Do toho kola, motorky,
rikšáci, auta, náklaďáky a sem tam autobus. Chaos. Jezdí se vlevo nebo podle
potřeby. Nestále se troubí, cinká, prostě upozorňuje se na sebe. Do toho
hulákají prodejci ovoce, zeleniny, kokosů, betelu, loterie, .Sem tam se líně
prochází kráva nebo dokonce vodní bůvol. A taky kozy a slepice. Koz je tady
hodně. Na zemi sedí ženský s rozloženým zbožím. Celý den takhle dřepí v
prachu, smradu, plivancích a kravskejch lejnech. A prodávají svoje výpěstky. V
hospodě jsem si dal konečně trochu slušný jídlo. Měl jsem kliku. Za kasou trůní
chlapík co trochu mluví anglicky. Nechává mně přinést kompletní thálí – kovový
tác kde je vyklopená kupa rýže a okolo v malých nerez miskách je několik druhů
sambaru, sabží – zeleniny , kokosového čatní a nepatrně pikantního pickles. A
taky miska jogurtu, zeleninové kari a křupavá placka puri. Těšil jsem se na
dobrý čapátý, ale bylo mizerný. Nakonec fakt dobrý kafčo. Sladký jako
cumlík ! To můžu. A to vše bratru 73 rupek. No , to je dost dobrý . Po cestě
bylo několik fajn okamžiků. Hrnčířské dílny, čajovny, každou chvíli mě někdo
zastavuje a vyzvídá co že to tady provozuji za pochodové cvičení. Ještě štěstí
že jsem doma našel ten výraz v hindštině pro pouť – yatra. Pokaždé když jim to
řeknu, tak to najednou chápou a nezdá se jim moje počínání až tak divné. Jen si
musím vypilovat výslovnost.
Večer se v lodgi válím na posteli. Konečně po tom šíleným cestování se moje
záda natáhnou. Nakonec si beru uvolňovací prášek a věřím , že se záda do rána
umoudří. Jsem ze sebe trochu špatnej. To , že mně ty psy tak rozhodily, mě
dost překvapilo. Nějak si neumím představit případné bivaky pod širákem .
Prašivina a blechy by byly asi nejmenší zlo. Nejbližší cíl je ale jasný . Je to
Khumbakonam. Potom Trichi. JO DAL JSEM SE NA VOJNU, TAK MUSÍM
BOJOVAT. HOWGH
p.s. Koupil jsem si na zkoušku sladkej betelovej list. Teda snad se po tom
nepos…! Ale nebylo to špatný, kokosový a s kořením na sladko.

deník 9.1.
Odchod kolem 7.00. Rikšáci mě lákají na odvoz. Mají smůlu Jdu pěší yatru! Čeká mě
indická highway 22. Teda „hájvejka“ to moc nebyla. Ale provoz začíná pěkně houstnou.
Šlapu po levé straně. Je to paradoxně bezpečnější. Jakékoliv vozidlo , které se
chystá mě předjed, většinou už z dálky toubí nebo jinak hlomozí. Oproti tomu , pokud
jsem šel na straně pravé to jest proti jedoucím vozidlům, tak ty mě většinou
nemilosrdně vytlačovaly do pangejtu. Pokud tam vůbec byl.
První dojmy z krajiny a okolí jsou dost jednoznačné. Bordel, bordel a zase bordel.
Podél silnice neustále nějaké příbytky. Před nimi celkem zametáno, vyzdobeno kholam
obrazci. Za plotem ale opět chlív.
Procházím kolem křesťanských hřbitovů. Chvíli mně trvalo ,než jsem to pochopil.
Dlouhé hrůbky jak kdyby se tady sázely brambory. Pouze dřevěné křížky ze dvou
klacků a sem tam i zděný náhrobek vypovídaly o tom , že zelenina se tady nepěstuje.
Téměř většinou jsou lidé kolem mě velmi milý. Dávají se rádi do řeči. Když se přes ulici
na jejich tázavý pohled usměji, pozdravím namasté, hallo, good morning, tak se jim
rozzáří tmavý obličej, začnou na mě gestikulovat a začíná koloběh otázek a odpovědí.
Odkud jsem, odkud jdu, proč jdu, kam jdu, zda jsem sám. Pak při hlubším zájmu
zjišťují můj rodinný stav, počet dětí, zaměstnání. Když se vše dozví zvláštním
způsobem zakývají hlavou a já mažu dál. Je to až kolikrát únavné. Průchod jedné
dlouhé vesnice mě často zabere mnohem více času právě díky neustálému zájmu o
moji osobu. No a do toho, jako zpestření, po mně často vystartují ty čoklové.
Jsou tady markantně velké sociální rozdíly. Na jedné straně hliněné chýše se střechou
z palmových listů a přes ulici krásné zděné vilky.
Ale bordel , odpadky , to je všude a pořád.
Kupuju 5 malých banánů. Zastavuju u venkovských hudebníků. Dávám si už asi čtvrtý
čaj a k jídlu Dosu a sambar na banánovým listě.
Kolem 14.00 je slunce nemilosrdné. Zalézám do
autobusové zastávky. Chvilka oddychu ve stínu.
Ale společnosti nejsem ušetřen. Lidi jsou všude
a pořád. A tak je pozoruju. Je to až neskutečně
jiné. Vnější projev- gestikulace, mimika, a přeci
ve své podstatě, uvnitř, stejné jako kdekoliv na
světě.
Začínají se dělat první puchýře. A to i na
předloktích. Ty jsou celý den vystavený tomu
jedovatému slunci. Ještě že jsem z domova vzal
klobouk místo kšiltovky. To bych měl puchejř i
na lebce.

10.1. deník – Kumbakonam
Spal jsem jak zabitej, ale už v 7:15 vycházím do šumu. Snídaně hned vedle. Dva kusy
rýžového purí a k tomu tři lžíce zeleninového kari. Dobré, ale málo a pálivé. K tomu
kafe a čaj . Oboje sladké jak cumlík a s mlékem. To můžu!
Speciální krám na kafe ,tak mně napočítaly speciální cenu. No jo, nevšiml jsem si
venku stojící cedule.
Na ulici je ještě snesitelný provoz. Teplota je taky fajn . Asi jenom 27°C. Nasazuji
směr k templům. Mají tu být tři významné. Zpětně hodnoceno, pak největší dojem na
mě zanechal ten první. Ponurá meditační atmosféra, zajímavé stavební kamenické
výtvory . A do toho se trousili věřící vykonat ranní puju. To vše bylo při ranním klidu
fajn sledovat.
Dávám drobné do pokladničky. Z dálky mě pozoruje místní sádhů. Snad si ho tím
bakšišem koupím a nechá mě fotit .Nakonec cvakám o sto šest. Procházím kolem
vnitřní svatyně po směru hodinových ručiček. Zastavuji u stolku s malými , olejovými
lampičkami. Zakupuji jednu. Vypálená červená hlína, bavlněný knot a uvnitř je snad
opravdu Ghí – máslový tuk z bůvolího mléka. Místní věřící k lampičce ještě dokupují
kousky ovoce, kokos, banán a vonnou tyčku. To vše nesou a já s nimi , do vnitřní
svatyně. Tam lampičku předávám svatému muži. Ten ji odnáší až pod nos bohu Višnovi
a Ganešovi. První je sympaťák – nastoluje rovnováhu vesmíru no a ten druhý, můj
oblíbenec, je pro štěstí na cestách, pro dobrou pohodu i zdraví. To vše budu
potřebovat. Zpěvavě pronáší několik vět , zazvoní na zvonec a vrací se ke mně. Na ruku
lije svěcenou vodu a do dlaně sype svatý bílý prášek. Tím si na čelo vytvořím tikku.
Posvátnou tečku. Zbytek prášku rozetřu po rukách.
.
Tak fajn. Místní božstva jsem požádal o spolupráci a můžu směle vyrazit do
houstnoucího ranního provozu.
Druhý templ je barevně zdobený. Spousty malých reliéfů. Výjevy ze života,
tantristické motivy, bohové a jejich různé avatary. Na focení jsem musel zakoupit
povolení.
Třetí templ procházím spíš okrajem. Jeho velkou atrakcí byl posvátný, živý slon. Z
našeho pohledu chudák zvíře. celý den si vydělává na živobytí přebíráním darů a
pamlsků od věřících svým chobotem. Pak zapanáčkuje na třech nohách a chobotem
milému poutníkovi udělá na hlavě pomazání , ten se mu se sepnutýma rukama ukloní. Je
barevně ozdoben a ve volných chvílích se kývá ze strany na stranu.
Vždy, když člověk přijde do areálu templu, sundavá botky, zanechá je u vchodu a
celou pochůzku absolvuje pěkně naboso. Ale nemusí se bát že by šlapal ve špíně. Tady
je čisto a boty se taky
nekradou!

Celodenní courání po městě unavuje a tak malá čajovna přijde vždycky k chuti. Stole,
plastové židle, U vchodu vlastní výrobna. Čajman se ptá zda chci se zázvorem neboli
masala tea. Jasně, proto jsem sem přijel! A je to paráda. Dávám si tři. Kolem
šouravým krokem prochází žebračka. Starší osoba, věku neurčitého, oblečena v kdysi
možná barevném sárí. Naboso a s otázkou v očích. Peníze nedávám ale kupuji ji jeden
čaj. Sepne ruce k čelu a poděkuje. Bez řeči, jen gesta. A okolo začíná večerní
dopravní špička.

Stoupám do Západních Ghátů. – Kavery 2013

24. března 2013 v 17:44
Častou otázku, kterou jsem musel zodpovídat během cesty, ale i doma, bylo proč jdu
sám. Příbuzní i přátelé při představě putování takovou „divočinou“ jakou nejspíš jižní
Indie bude bez blízkosti parťáka, považovali za zbytečné riskování. Indové s nimiž
jsem byl v každodenním kontaktu kladli tuto otázku téměř vždy jako třetí v pořadí.
Alone? Why?
Pro ně i pro nejbližší jsem měl jednoduchou odpověď. Je to Pouť. Samota mně přináší
svobodu v konání. Ale skutečnost byla taková, že jsem stejně nikdy sám nebyl. Vlastně
to ani nebylo možné. Ta miliarda Indů se nemohla nikam vypařit. Byli téměř všude. A já
pro ně byl vítaným zpestřením běžného života.
Bylo to den pochodu z Metturu. Počítal jsem s bivakem. Blížilo se pozdní odpoledne a
já pořád vyhlížel možné místo pro přespání. Lesnatá a kopcovitá krajina byla vysušená
na troud. Tmavá linka silnice se pomalu ale jistě začínala šplhat do Západních Ghátů.
Po pravé straně jsem v dálce tušil horní okraj přehrady Stanley. Tak konečně , tady to
zkusím. Nechávám přejet několik motocyklů a autobusů. Pak rychle sestupuji ze
stráně. Suché větve s trny, uschlá tráva, stromy s řídkým listí,. Ale je to docela zašitý
plácek. Raduji se . Konečně klidné místo. Nikde nikdo , jen polo vyschlé koryto řeky
Kavery v dáli. Kochám se zapadajícím sluncem. Vedro je v tuto dobu dost nepříjemné.
Nakonec nevydržím do setmění a stavím moskytierový přístřešek. Myji se téměř celý
žinkou v půl litru vyměřené vody. Zbytek bude na pití. A konečně ulehám na karimatku
pod síť. Ale idylka netrvá dlouho. Vzdálené a tlumené cinkání zvonců postupně zesiluje.
Nakonec téměř přes moje tábořiště přechází velké stádo krav. Ty se navíc rozhodly
sežrat těch několik zelených keřů, které rostou poblíž. S krávami přicházejí i pasáci.
Jejich vytřeštěné pohledy směrem ke mně si budu pamatovat. Krávy odcházejí a já si
zase lehám. Během deseti minut ale opět zvonce. Tentokrát asi stovka ovcí. A s nimi
další pasáci. Ti už jdou i blíž a zvědavě okukují můj síťovaný domek. Ale i ti nakonec
odcházejí. Jenže pravidlo všeho do třetice se naplňuje s neúprosnou jistotou.
Tentokrát naprosto nepochopitelně se kolem mne vyrojí asi pět mládenců a vzápětí i
jejich tatík a panímámou.
Tak to už ale musím vylézt a dát se do obvyklého dialogu. Po půlhodině , po velkém
společném fotografování se loučíme. Jen dostávám informaci, že místo neni bezpečné.
Sloni, hadi, psi. Vše mě prý sežere nebo rozdupe.
S trochu křečovitým úsměvem mávám nedbale rukou a tvrdím , že jsem dobře vybaven.
Můj jednorázový miniaturní pepřový sprej je ještě nepoužitý.
p.s. Noc jsem prožil naprosto v klidu .
Začíná opět pěkné vedro. Silnice stoupá v serpentinách. Kopce, krajina, stromy
zbarvené jak u nás v říjnu. Překračuji několik mostů. V korytech pod nimi neteče ani
kapka vody. Ale šířka řečiště dává tušit, že při deštích to tady musí pěkně hučet. Na
stromech opice. Jinak je docela ticho. Neuvěřitelné. A žádní psi!! Šlapu dost pomalu.
Bolí fest nárt.
Několik zastávek a rozhovorů s projíždějícími řidiči. Dokonce zastavuje řidič velkého
jeřábu. Mladej kluk se na mě zubí. Dost slušná angličtina. Pak osobák a z něj
vyskakuje pět chlapíků. Fotí si mě jak exotického živočicha. Ten nejtlustší z nich je
ověšenej samými zlatými řetězy a prsteny. Ale evidentně jsou potěšeni mojí indickou
Yatrou./ poutí/
Hranice mezi Tamil Nadu a
Karnatakou
Konečně jsem se dohrabal
do M.M.Hills. Madešwara
templ je ale pěknej, jinak
tohle poutní místo je pěkná
díra špinavá. Mraky lidí.
Ten kdo dělá pouť k tomuto
templu se pozná podle holé
hlavy. A nejen dospělí. I
malá děcka mají čerstvě oholené hlavy. Tak to sem docela zapadám. Jdu se najíst do
jídelny na autobusák. Pak hledám PWG lodg. Je plno. No tak to je v pr…! Naštěstí když
se člověk nebojí zeptat, tak může mít i kliku. Nebo pomohl Ganeša. Dostávám adresu
na nějaký bydlení. Kde to ale je, to bude fuška najít. Lítám zplavenej po městě . Sem
tam, sem tam. Nakonec ale úspěšně nacházím. Pěkně zastrčené, rozestavěné. Pokoj ,
dvoják za 500 rupek. Beru. Sprcha, větrák, stín. Pak vyrážím do šumu. Je to tady dost
fotogenické. A večer zase dobrý jídlo.
Jo, život je krásnej!!
Mám za sebou půlku trasy!

24. března 2013 v 19:32
    Město Mysore
25. bylo bodem na mapě, který se mi zdál neskutečně daleko . Bylo pro mě
    vysněnou branou k pramenům řeky Kaveri. A kromě toho , poblíž se nachází i jeden z
    prvních utečeneckých „tábor“ Tibeťanů, kteří opustili svoji vlast po násilné čínské
    agresy.
    Obě tato místa jsem si přál osobně navštívit, ale tak, že využiju k cestě jen své vlastní
    nohy.
    Následující povídání ukáže, zda se mi to povedlo.
    27.1. Mysore /deník/
    Pokoj v Mysore/čti Majsur/ Večer. Mám puštěnou televizi. Nesrozumitelné,
    pro mě až směšné pořady. Ventilátor nad hlavou vypadá ,že snad odletí.
    Plechovka Kingfisheru – indického piva,extra strong v objemu 0,65 l je skoro
    prázdná. Bylo ho ale málo. Příště koupím na večer aspoň dva kousky. Zase
    doléhají pochybnosti. O všem. Jak dál?? 43 km slušná silnice do Hunsuru nebo
    to vzít oklikou ale po vedlejškách? Nechce se mi moc přemýšlet o ubytování.
    Spaní venku nic moc. Moc zastavěná krajina.
    Na druhou stranu, konečně jsem si koupil slabou flísovou deku. Tak to by ten
    případný bivak nemusel být až tak k ránu studený.
    Jdu se projít po městě. Je na indické poměry poměrně čisté a až by se dalo
    říct evropsky řešené. Široké ,víceproudové ulice, dost zeleně, parků.
    Směřuji na tržiště. Květinový a zeleninový trh. Už mě to tolik nepřekvapuje. Spíš
    očumuju z praktického důvodu. Kde to bude vhodné na smlouvání. Ananas za 10-20
    rupek, Mango 1kg za 200rupek! Prý neni sezona manga, tak proto je drahé. A klasicky
    banány. Malé , velké, žluté, zelené, červené. Masité, sladké, trpké. Za 30-40 rupek kg.
    Snad poprvé registruji trochu víc bílých cizinců. Je to docela zábavné. Japonec v
    sombréru, Mladík s dredama, rozdrbaných džínách a plátěným mikrobatůžkem. Dvě
    mladé holky v etnohadříkách. Skupina west důchodců v nažehlených outdoor
    oblečcích. V čele mají postaršího seniora s velikým tabletem pověšeným na krku.
    Procházím ulicí řezníků a prodavačů ryb. Smrad téměř zabijácký. Proti mně jde Ind s
    velkou náušnicí v uchu. Dává se do řeči.
    A když slyší Česká republika hned
    jmenuje Kunderu. Že je velký milovník
    tohoto spisovatele.
    No nevím, spíš si myslím , že mě chtěl
    uhnat na nějaký kšeft. Nebo že by
    místní intelektuál?
    Procházka moji nerozhodnost
    nevyřešila. Ani to pivo ne. Otázky o
    smyslu tohodle všeho. Ještě docela dlouhá doba do návratu. Únava?! Osamocení?
    Smutek? Ale z čeho?!!
    Ráno bude moudřejší večera. Koukám na sebe do zrdcadla. Pěkně jsem zhubnul. Pásek
    u gatí musím taky slušně utahovat. Přišla nějaká SMS-ka z domova. To je fajn.
    Zítra ráno vyrazím směr Hunsur a pak, když to dobře půjde ,následující den dojdu do
    Bylakuppe – tibetský tábor.
    Tak nakonec jsem v Mysore zůstal ještě jeden den. Přeci jen by byla škoda tohle
    docela hezké a přívětivé město tak rychle opustit. A času je taky dost.
    deník:
    Ale 30. ledna opět za ranního kuropění , nebo možná ještě dřív, zase pochoduju. A
    cítím se skvěle. Chtělo to ten odpočinek. Z lodge vycházím až tehdy, kdy jsem dost
    razantním způsobem musel vzbudit spící obsluhu. Venkovní dveře byly na zámek a
    navíc jsem měl dostat vrácenou zálohu.
    Obavy z nepříjemné, frekventované silnice se až tak nenaplnily. Taky krajina byla
    docela koukatelná a tak těch čtyřicet km jsem dal docela bez větších obtíží. Hunsur
    je malé město s rušným centrem kolem autobusáku. Nabídl hned tři lodge. Za tři
    stovky jsem zapadl do jedné z nich. Večer pak byla pěkná žranice v malé jídelně
    téměř za rohem. To, co mě na jídelně hned z kraje zarazilo, byla čistota a servis. No
    jak by ne , když šéfem, který ji řídil nebyl Ind ale Nepálec.
    Tak a po dobrém díle, dobrém jídle i jedno od Kingfishera na závěr a pro lepší spaní.
    Zítra dojdu k Tibeťanům. Jak já se těším!!
    Při opuštění Hunsuru jsem jako
    obvykle vyrazil brzo zrána. Díky
    tomu jsem mohl zažít úžasnou chvíli.
    Na okraji města, kde silnice začínala
    protínat lesnatý porost a ztrácet se
    přede mnou v mlžném oparu, jsem
    uslyšel podivné pískání. Tmavé siluety
    téměř bezhlučně klouzaly vzduchem
    a přistávaly na nejvrcholnějších
    větvích vysokých stromů. Sakra , to
    přece nejsou ptáci?! Promnu si ještě
    zalepené oči a nevěřím. Netopýři!
    Veliký, černí a je jich moc. Po jednotlivcích se postupně vynořují z mlhy a ladným
    obloučkem dosedají do větví.Jako kdybych viděl desítky Batmanů letících z akce . Pak
    se , během vteřiny, zavěsí hlavou dolů a hotovo. Vrcholky stromů jsou poseté těmito
    rozinkami.

Silnice má dva pruhy v jednom směru a širokou, písčitou nebo travnatou krajnici. Auta
i motorky co každou chvíli zastavují a ptají se co jsem zač. To mě nepřekvapuje, ale to
, že mi tiskou ruce a děkují za to, že jdu jeji POUŤ v jejich domovině , já , cizinec až z
Evropy to vždy potěší.
Ve větvích stromů poblíž obydlí se začínají objevovat „lungi“ – větrní koníci. Jsou to
buddhistické modlitební praporky.
Třepotají se ve větru a vysílají svoje mantry k Buddhovi.
Ale i podle obličeje
některých lidí, jenž
začínám potkávat se dá
rozpoznat blízkost jiné
národnosti. Tibetské.
U jednoho stavení s
malým dvorkem fotím.
Pod stromem zrovna
stará babička věší
prádlo. Když si mě
všimla, začíná intenzivně
gestikulovat a mávat na
mě. Jedno slovo
rozumím. Čaj, čaj !
přecházím silnici a nechávám se pozvat .do
chudého stavení. Babča má kulatý, vrásčitý,
ale jak sluníčko usměvavý obličej. Komanduje
svého pubertálního, totálně otráveného
vnuka, aby mně obsloužil čajem. Sama odbíhá
kamsi dozadu. Pak mně přináší teplé mléko a
pytel burizonů. Musí mě přeci pohostit i
nějakým jídlem. No z toho jsem se nakonec
přeci jen vyvléknul a po tajném zanechání
několika rupek pod pytlem s burizony se
loučím.
Bylo to jak pohlazení na duši.
Noc musím strávit v jediné lodgi před
vlastním vstupem na území Byllakuppe
refugee camp. Ta se nachází na silnici s
několika obchody, jídelnou , policejní stanicí
a templem. Ganesha opět zasáhl v můj
prospěch. Vypadalo to , že pokoj nebude. Ale
nakonec na jednu noc jsem usmlouval spaní za
500 rupek.
Po večeři, která byla fakt za hubičku, posedávám venku a sem tam něco fotím. Spíš ale
nasávám zvláštní, poklidnou atmosféru místa.

31.1. Superkrátká etapa – Bylakkuppe
Za svítání
vcházím na území spravované tibetskou menšinou. Snad jen modlitební praporky a
hlavně starší lidé oblečeni do trochu odlišných oděvů mě potvrzují to ,že Indové jsou
zde v menšině. Chybí pouze hornatá vysokohorská krajina okolo.
Prohlédnu si okolí menšího
kláštera / Sakya
Monastri/, pak na malém
trhu udělám pár fotek a
koupím si konečně několik
větrných koníků. Průchod
zakončím návštěvou
významného Golden
templu. Mám štěstí. Mniši
za velkého veselí právě
stahují krásnou tanku –
obraz , který byl
zavěšený v centrální části
templu.
Po hodině strávené v prostředí odlišném od hinduistických templů, poklidně docházím
na předměstí města Kushalnagar. Ve třech lodgiích je cena pro mě zbytečně vysoká ,
ale ve čtvrté mně příjemný , usměvavý děda nechá pokoj za čtyři stovky. Odpoledne si
hovím na terase. Pojídám indickou oříško-kokosovo-rozinko-kdoví jakou ještě sladkost.
Abych se z ní neudusil zalévám ji mangovým džusem. Pozoruju ruch na hlavní ulici. Už
jsem si zvyknul na tu směsici zvuků. Dokonce, když je okamžik ticha, teda téměř
absolutního klidu, cítím jakousi nejistotu. Něco je divně! Co se děje?
Navíc sedím ve stínu. Kolem 13 hodiny to je faj být chráněný před sluncem a
ochlazovaný chladnějším větrem. Do uší mi vyhrává trochu nestylově jihoamerická
muzika z mp- trojky.
Je mi prostě dobře!

1.února
Pochodový den. Vzhůru do kopců směr Madikeri – Coorg.
Z počátku nic moc, pak ale prales a silnice začala stoupat v serpentýnách . Prales se
ale pomalu přeměnuje v plantáže kávových keřů, santalového dřeva a pepřovníku.
Luxusní haciendy jsou utopené v zeleni. Nádherné stromy se tyčí nad sytě zelenými
keři kávy. Arabica a Robusta. To jsou dvě sorty , které zde pěstují.
Rokle, široká údolí. Barevné keře
podél silnice jsou opřené o ploty
Při focení jednoho malého
templu se za mnou ozve troubení
klaksonu. Nereaguju. Troubení
ale v intervalech pokračuje.
Otráveně se otočím. U krajnice
zaparkovalo dost slušný,
nablejskaný fáro. Elektronicky
stáhnuté okýnko a panský kočí
na mě volá a kyne , ať jdu blíž. Na zadním sedadle sedí indická dáma v letech v
krásném sněhobílém sárí a perfektní angličtinou s úsměvem zjišťuje co jsem zač a
nabízí mně odvoz do Madikeri. Musím vysvětlit své cíle. Dáma jen kroutí hlavou. Oh my
God!! Walking!! Alone!! Oh my God!!
Okénko se vysunuje zpět a bourák
odjíždí.
Díky tomu že jdu pěšky se dají nalézt
pěkné vyhlídkové body. A páteční trh
který probíhal zrovna při mém
příchodu , byl v úzkých ulicích skvělou
podívanou.
Madikery – horské městečko
Krásné a atypicky
čisté, klidné místo,
jako dělané pro
meditaci, relax a
pohodu se dalo najít
u královské hrobky –
Raja’s tomb. Pěkný
vyhlídkový bod byl na
hradbách pevnosti.
Večer pak ve své
Krysí díře zkouším
kvalitu místního
ovocného vína. Ale přestože by chuť byla, tak takovou octovou vodu jsem přeci jen
nebyl schopný plně vychutnat a přes půl láhve nechal svému osudu.
Noc probíhala trochu vzrušeně, protože
domorodí sousedé z pokoje hned vedle asi tři
hodiny na střídačku hlasitě telefonovali,
mobil nastavený na hlasitý odposlech a navíc
se při této činnosti procházeli hned za mými
dveřmi. Nakonec jsem to psychicky
nevydržel a a ztropil trochu rámus. Nicméně
ráno jsem pak nemohl otevřít dveře ven.
Vtipálek , kterého jsem večer zpucoval mi
zastrčil zvenčí zástrčku a tak teprve
částečným vyražením pantů se mi podařilo
dveře otevřít.
Krysí díra zůstala v mé paměti tímto činem
natrvalo vryta!

Bhagamandava – Talakaveri , vše jednou končí!

3. února Cesta z Madikery do Bhagamandavy.
   Před půl sedmou jsem u kumbálu šéfika. Ještě chrní. Buším na jeho dveře. Bez řečí
   otevírá, šahá do kapsy pověšených kalhot a vrací mně zálohu. Tak zdar a pěkně si to
   tady v těch krysích dírách užívejte. Já už nikdy!
   Noční Madikeri nechávám po jedné místní variantě bílého kafe za sebou. Serpentýny a
   klesání nemá konce. probůh, vždyť bych měl spíš stoupat!!
   To bude asi vypečená etapa. Krajina se probouzí. Procházím pod skalami na kterých se
   nachází vyhlídkové místo. Tam jsem včera čekal a pak pozoroval krásný západ slunce.
   A teď taky vidím, že ty šutry, které indičtí kluci házely do údolí, zcela jistě mohly
   dolétnout až na silnici. No to tedy byl blbej nápad !
   Chvílemi konečně stoupám a to docela intenzivně. Kolem projíždějící busy, auta,
   náklaďáky a motorky docela lapají po dechu. Já skoro také. Ale lepší jít nahoru než z
   takových kopců zase dolů. To moje odražené paty a celá chodidla nemají rády.
   Procházím kolem cihelny. To
   by nebylo nic neobvyklého,
   ale tady poprvé zrovna
   probíhá pálení cihel. Celá
   várka ručně uplácaných
   cihel , poskládaných do tvaru
   jakési malé věže se obložily
   dřevem. To se nacpalo i do
   otvorů vytvořených ve
   stavbě. Celé se to nějak
   oplácalo jílem a pak zapálilo.
   Pěkně hutnej kouř stoupá
   kolmo k modré obloze a
   společně s ranní mlhou
   vytváří přímo mystickou
   atmosféru.
   A zase stoupám. kolem silnice se na obě strany začínají rozprostírat kávové plantáže.
   Malé i velké keře jsou rozrostlé do plochy a jsou vlastně součástí lesa. Nad nimi se
   tyčí vzrostlé , všelijak bizarně pokroucené a liánami porostlé stromy.
   Ty rostliny, které doma máme
   jako pokojovky a pracně je
   udržujeme při životě , tady v
   domácích podmínkách rostou jako
   z vody , je plevelem podél silnice ,
   plotů a dosahují mnohem větších
   rozměrů.
   V syté zeleni se o to víc vyjímají různé květy. poznávám akorát ibišek a daturu ,
   mnohé další ne.
   Skrz průseky vidím v dálce pořádné kopce. Charakterem trochu připomínají nejvyšší
   partie Krkonoš.
   Ale momentálně mě představa , že se budu tak vysoko škrábat , moc neláká.
   Téměř do cesty se mi postavila vstupní brána . Nápis na ni odkazuje k malému templu.
   Je vzdálený asi 600 m a zasvěcený Krišnovi. To je vlastně jeden z avatarů boha Višnu.
   Čas je a tak si k němu odskočím . Cesta sice zase klesá ale o to víc je pak fajn objevit
   takový zapadlý kout. Taky
   že jsem se stal pro místní
   venkovany pěkně exotickou
   návštěvou. Templ je zcela
   nový a celé místo moc
   pěkné. Polední slunce,
   které do něj pere, mě ale
   vyhání opět na původní
   trasu.
   Liju si studenou vodu na hlavu.
   Další várka přijde do camelbagu.
   Hlavně nezapomenou na
   dezinfekční tablety.Voda mně máčí
   celou košily a stéká i do gatí. To
   vůbec nevadí. Během chvíle budu
   stejně suchý.
   Po cestě nacházím dvě mimořádné
   osvěžovny. Proč mimořádné? No
   jednoduše pro to, že jsou čisté,
   okolí mají upravené a udržované.
   Obsluha, včetně kafča , smažené rýže, a dosy se sambarem je bez chyby. Dokonce
   mám poprvé v Indii kafe v šálku s podšálkem.
   Kolem 14:30 přicházím k místu kousek za malým mostem a za vesnicí. Je to plácek
   evidentně používaný k piknikování. / ohniště/. Do Bhagamandavy to je už jen 6 km ale
   tady si neodpustím zůstat a uskutečnit svůj šestý bivak na cestě. Navíc konečně budu
   moci využít tu koupenou deku. V potoce vyperu
   ponožky i sebe. Pak sedím ve stínu stromu, čtu si,
   poslouchám muziku nebo pozoruju mravence , co si
   přese mě udělali dálnici. Sypu jim drobečky ze
   sušenek a zdá se, že jsou rádi.
   Čekám na setmění, pak postavím svůj přístřešek.
   Vypadá to na pěkný bivak.
   Večer jsem opět nebyl sám. Dvě návštěvy zvědavých místních chlapíků proběhly v
   klidu a s úsměvem. Největší obdiv sklízel můj moskytierový přístřešek – vnitřek
   jednomístného stanu Spectre od Ferrina.
   K ránu jsem měl pocit že snad prší, ale byla to jen kondenzovaná pára stoupající z
   rozpálené země, která se kolem třetí-čtvrté hodiny ranní začala zase vracet na zem v
   kapalném stavu. A jak dopadala na listy okolních stromů , vypadalo to na déšť.
4. února
   Konečně TALAKAVERI!
   Probouzím se do tmy. Pěchuji svých pět švestek do batohu. Záda jsou tak trochu na
   rozpacích zda mají stávkovat nebo sekat dobrotu. Domlouvám jim a snažím se nedělat
   prudké pohyby. Jen zvolna a polehoučku!!
   Psiska zmlkli. Ještě chrápou a neotravují. Mlžný les kolem mě je nová zkušenost.
   Kapičky mlhy se mi sráží na nose, vlasech. Je to příjemné.
   Pět km do Bhagamandavy ujdu za necelou hodinu. Křižovatka , probouzející se tržiště,
   významný templ. Je to místo kde se stýkají tři řeky. Kaveri a Kanniké jsou realné
   vodní toky, ale Sujyoti je řeka mystická. Tento soutok je nazýván Triveni sangama.
   Za pochodu snídám
   půl kila malých
   banánů. A dávám si
   rovnou dva čaje.
   Čeká mě pěkné
   stoupání. Hned z
   kraje je slušně
   ostré. Stále je co
   fotit . Na jednom
   vyhlídkovém místě,
   při focení krásné
   inverze, zastavuje
   vedle mě auto. V čele
   rodiny co z něj
   vystoupila je starší
   indická dáma. Paní
   zjišťuje co jsem zač. Její téměř kulometně mluvená dobrá angličtina mně dělá dost
   starostí. Přesto nakonec pochopím , že jede s celou svoji rodinou na místo, kde se
   před čtyřiceti lety vdávala. Její manžel před třemi měsíci zemřel a ona jede uctít
   jeho památku na misto sňatku. Ona sama objela celý svět, byla dokonce i v
   Československu. Je moc dojatá mojí cestou a mermomocí mě neustále něčím
   obdarovává. Jídlem, pitím, a nakonec i penězma. Ty posvěcuje malou modlitbou. Já je
   musím převzít pravou rukou.
   Po rozloučení oni pokračují dokopce autem a já pěšky.
   Krajina se najednou otevře. Les
   zůstává pode mnou a na dosah mám
   vstupní bránu do arealu Talakaveri
   templu. Zouvám se a vstupuju na
   svaté místo.
   Kaveri tady vyvěrá z hlouky země. Za 30 rupek si nechám odsloužit svatý obřad. –
   pudžu. Kolem postávají další poutníci, ale půdža je vykonávaná jen pro mě . Naštěstí
   vedle mě stojí Ind, který mně pomáhá s instrukcema co a jak mám dělat , když sadhu
   po mě něco chce. Kdy mám sednou, stoupnout, poděkovat. Kdy vyjmenovávat jména
   svých nejbližších pro které je pudža také konaná. Kdy sypat červený prášek do ruky,
   kdy se třikrát otočit.
   Je to velký, silný zážitek umocněný tím, že jsem si splnil sen a dokázal ho uskutečnit
   vlastní silou.

Celé to trvá asi 15-20 minut. Mladý sádhů je trpělivý a usměvavý.
Pak si ještě odskočím na blízký vyhlídkový bod. Cesta vzhůru je po několika desítkách
strmých schodů. Jsem zde asi po dlouhé době jedinný bílý. Na koho zde narazím, ten
se chce se mnou fotit, potřást si rukou, poptat se co a jak. Až to nakonec unavuje.
Rád bych si užil intenzitu a prožitek místa sám a se svými myšlenkami.
A opět nazouvám sešlapané tenisky
a stejnou cestou po asfaltu
sestupuji osm-devět kilometrů
zpátky do Bhagamandavy.
Tam nacházím parádní lodge za fajn
cenu. Navíc má v suterénu prodejnu
piva a přes silnici je jídelna. Idealní
místo na odpočinek.
Večer dávám King fishera . To mě
dokonale znehybní a na příjemné
posteli se pomalu ale jistě propadám
do snového světa.
Sestupuju z Ghátů k Arabskému moři.
Cestu k moři a dokončení celé poutě jsem si rozvrhnul na dva pochodové dny. Alastair
to sice zvládnul ujít za den jedinný, ale pro mě by to bylo zaprvé téměř nemožné a za
druhé zbytečné.
A tak , další cílové místo
vzdálené cca 35 km bylo
Panathur. To také byla
přibližně půlka mého
závěrečného putování.
Vycházím. Tma. Ticho.
Mlha. Závora přes silnici
mě trochu znervozní. Za
ní je jen temná džungle.
No co, dopředu musím,
zpátky ni krok: Tma
pomalu ustupuje. Mlžné hory, lesy, údolí. začínají se probouzet ptáci. Cítím se
skvěle. Až na stehna , třísla a hýžďové svaly. To je to včerejší stoupání a
hlavně pak klesání po asfaltu. Až do teď jsem vlastně šlapal po rovině. Snad jen
výstup a sestup kolem M.M. Hills.
Je pořád na co se
dívat. V té zelené
hradbě kolem
jsou úžasné tvary
, barevné
kombinace zelené.
Přecházím hodně
čistých a prudce
tekoucích potoků
i říček. Jsem ve
Wildsanctuary
forres. Podle
pokynů na
informačních
tabulích mám
omezit rychlost,
netroubit,
neodhazovat z
okénka odpadky a
neparkovat u
cesty. Taky mám
dávat pozor na
divoká zvířata co
tu žijí. Abych je
třeba nezranil.
Jako například
slona, bůvola,
tygra či jelena.
Tož to si teda
musím dát pozor.
23 km pořád z kopce. Asfalt, a kručení v břiše. Voda k pití taky dochází. Provoz
mizivý i když těch pár autobusů co se šplhaly vzhůru obdivuji. A v těch
několika herkách co na sjetých gumách jely dolů bych opravdu nechtěl sedět.
Prázdný žaludek se zase ozývá. Vlažná voda z camelbagu taky došlo.
Konečně konec klesání, rovina, domek a ejhle- ona to je fajn osvěžovna.
Za 45 rupek do sebe cpu
4 ks porothy /placka
jako čapátí ale
gumovější/ k tomu 6 lžic
sambaru a fakt nekecám
1,5 dcl /to bylo hodně/
dobrého čaje s mlékem.
Už bylo na čase.
Potkávám sympatického
chlapíka. Díky tomu, že
se se mnou dá do řeči,
dostávám tip na
ubytování. Dokonce mi
poradil o jakou cenu by se mělo jednat – 250 rupek.
Docházím do Panathuru .
Příjemné místo . Divím se ,
že to Alastar tudy jen
proběhl. Ubytovávám se.
Díky získané informaci o
ceně jsem se nenechal šéfem
odrbat. / Lodge Hill Tower
Panathur/
Kupuji si nové, kytičkové
lungi. To abych pak na
plážích byl za frajera. Jdu
se najíst a pak využiji i
internet , který tady najdu a běhá fakt rychle.
Byl to dobrý den.

6. února
Závěr je tady. Dokážu dojít až k moři??
Vycházím, jak jinak , za tmy. Dalo by se říct , že v předtuše fyzické namáhavosti
dnešní etapy nemám ani chuť fotit. Ono toho neni moc co by za to stálo. Jsem ve
třetím státě – Kerale a to, že tady jsou u moci lidé zaměřením komunisti, se snad i
odráží na ksichtech které podél cesty potkávám. Téměř furt samý bubáci, málo
úsměvů, na pozdrav nereagují. Sice se pár vyjímek našlo. Jako třeba chlapík
zastavující mě na motorce. Pracuje v Kuvajtu pro BBC . Tak ho docela zajímá moje
cesta. Navíc na mě bude čekat o dva km dále u svého obchodu. Je tam. I jeho sy. Zve
mě hned na čaj a sladké koblihy s krémem. Silnice utíká nahoru a dolu. jsou to ale
slušný brdky. Což o to , nahoru to je fajn, ale ty sestupy mně opět dávají zabrat. A
únava vystupňovaná spalujícím sluncem se zvyšuje. Co vypiju, vzápětí ze mě teče
proudem. Na novém asfaltovém koberci, který je čený jako uhel se teplo ještě
umocňuje.
Za každou zatáčkou a kopcem toužebně očekávám výhled na mořské pláně. Místo toho
se ale všude zelenají palmy a táhnou další kopce. a tak to jde až do města
Kanhagad.přicházím
tam dost slušně
poničený . A chytám
zrovna největší
dopravní špičku.
Masakr!! Přece to
nevzdám!
Ze šesti lodgií které
najdu není volná ani
jedna. Jsem z toho
trochu rozhozený. Při
nejhorším to zkusím
přetlouc na mořském
pobřeží. To je ale
ještě vzdálené asi 2 –
3 km a bez jistoty na
úspěch. Poslední naděje téměř hogo-fogo lodge na konci měst. No nic, jdu to tam
zkusit. A Ganeša zasáhnul. Mají debla za 450 rupek. Úžasné. Recepční na mě zírá dost
nedůvěřivě. Není divu, zaprášený, propocený, s kloboukem na hlavě, pinglem na zádech
a s holí v ruce. Pas a peníze ale vše urovnají a já si za chvíli lebedím pod studenou
sprchou. Mám sice nutkání dojít fyzicky na mořské pobřeží ještě téhož dne, ale pak si
to rozmyslím. Pěkně z rána, v klidu. To si vychutnám poslední svítání při vlastní pouti
na západním pobřeží.
Po jídle usínám naprosto beze snů. Těch 48 km jsem si fakt užil.

7. února.
Tak a je to přesně měsíc , co jsem si
smočil nohy v moři u Bengálského
zálivu. Bylo to na východním pobřeží
ve městě Pompoohar. Po 26
pochodových dnů a celkově po 31
dnech jsem dosáhnul druhé strany
Indie. Pravda, musím kriticky přiznat cca 60 km které jsem odjel autobusem . Jinak
ale celou cestu pěkně po svých.
Na pobřeží stojím se svojí věrnou holí. Ta mně pomáhala udržovat dotěrná psiska v
uctivější vzdálenost. A taky vzbuzovala u Indů docela hůmor. Nevím proč.
Slunce se pomalu objevuje za mými zády. Špičky palem začínají zlátnout . Mořský
příboj žene zpěněné vlny na mé otlačené nohy. Pomalu se napřahuji a vhazuji obloukem
hůl do vody. Pak si sednu na lungi a kochám se .

Je to za mnou!!
Cesta bez cíle je pro mě jak tělo bez ducha.

9. dubna 2013 v 11:16 |
V přítmí pokoje ťukám do klávesnice PC a snažím se vymyslet něco duchaplného k
závěrečnému videu . Pouštím si ho tam i zpět ,támhle střihnu, támhle vložím
prolínačku.Pak ještě nahrát nějaký statický obrázek a…. Sakra, zase se to kouslo a
neměl jsem to veledílo uložené! Tak znova. Titulky, hudba. Jo, jo, jsou to starosti ,
když se průběžně nezálohuje. Nakonec snad vylezlo něco, co aspoň v hrubých
obrysech dokresluje mých posledních pět dnů na Cestě.

Hotová videa lze vidět na You Tube
Dalo by se říci, že závěr jsem si fakt užíval. Konečně krajina podle mého gusta. Rovina
už také byla minulostí a stoupání i klesání bylo poměrně vyrovnané.
Ač jsem byl od pobřeží vzdálen několik desítek kilometrů, vůně a zvuk mořského
příboje mě přitahoval jak světlo můru.
Chvíle strávené u pramene řeky Kaverí byly velmi emotivní. Ty davy indických
návštěvníků , které jsem tam potkal mě považovaly za naprosto exotickou figuru.
Nebylo jedince mužského pohlaví, který by se se mnou nechtěl vyfotit. Až jsem z toho
byl docela otrávený, protože chvilka soukromí nebyla téměř možná.
Ale půdža kterou
jsem si za třicet
rupek nechal
vykonat od
usměvavého
hinduistického
mnicha byla
natolik silným
okamžikem, že mě
nedovolil být
zbytečně nevrlým.
A tak jsem
vlastně krok za krokem, dosahoval jednotlivých dílčích cílů.
Ať to bylo dojít aspoň do Erode, pak překonat první kopce do Kolegalu či dosáhnout
nejhezčího města Mysore. Nesmím zapomenout na cíl který jsem si vymyslel těsně
před odjezdem a to bylo Bylakuppe.
Talakaveri tak bylo vyvrcholení mého snažení.
Zdálo by se, že dojít na druhý konec země, bude už jen třešnička na dortu. Ale pěkně
tvrdá.
Dost často čtu názor že: „cesta je cíl“ ale pro mě cesta bez cíle je jako tělo bez
ducha. Je celkem jedno, zda cíle dosáhnu. Ale cíl je pro mě motivace, hybná síla a
smysl mého konání. Neni až tak důležité cíle dosáhnout ale důležité je POKUSIT SE !
Snít, virtualně plánovat a fiktivně vítězit je z mého pohledu jen známkou pohodlnosti,
strachu a slabošství. Vymyslet si REALNÝ cíl a pak se POKUSIT ho dosáhnout. Je
jedno, zda se bude jednat o cestu na druhou stranu zeměkoule k lidojedům nebo dojít
třeba pěšky z Prahy na Sněžku.
Konečně se dostávám k tomu, abych do blogu vložil soupis mého vybavení a oblečení
pro cestu napříč Indií.
Odjížděl jsem s 32 l baťohem od Salamonu. Jeho 900g bylo naprosto idealních. Objem
se taky osvědčil i když to někdy vyžadovala pečlivější balení. Hlavně z důvodu , že
jsem měl pěnovou karimatku vloženou uvnitř. No a když se k tomu přidal naplněný
camel bag , tak se vnitřní prostor docela pěkně smrsknul. Pár věcí jsem vezl zbytečně,
ale to jsem chytrej až nyní. Nicméně nic podstatného mně nechybělo a pokud jsem
přeci jen nějakou drobnost potřeboval, pak improvizace a možnost dokoupit na místě
byla celkem možná.
Vnitřní stan Ferrino Spectr 1 ………………………………………výborný, ale těžší jak samotná
moskytiera- 800g
Tyčky + 6 drátěných kolíků
Therm-rest pěnovka . Zkrácená na 150cm …………………………150 g vhodná vzhledem k
šesti bivakům a bolavým zádům
Coleman vložka do spacáku ………………………………………….200g výborná
Pantofle pěnové…………………………………výborné, možno koupit žabky na místě
Mizuno běžecké boty………………………….výborné
Klobouk Hummi – Arras…………………………výborný, kryl i zátylek před sluncem
Košile dl. rukáv od Progressu…………………zbytečně teplá. košile je možné koupitna
místě
Košile kr. rukáv nebyla bavlněná………………perfekt!! značku nevím
Ponožky moira slabé 1x…………………………výborné!!
Ponožky obyč. slabé 1x………………………..prodřené po první stovce. ponožky jsou v Indii
docela drahé a hůř se shánějí
Nátělník -propocovák-Craft……………………výborný
Slipy moira 2x…………………………………….výborné, lepší jak bavlna,i jako plavky. Spodní
prádlo možno koupit na místě
Nouzová cyklovětrovka Rákoncaj……………..zbytečná
Kalhoty Hummi odendavací nohavice…………výborné
Hygiena
Pasta malá na zuby…………………………….veškerá hygiena je k dokoupení na místě
Kartáček
Dezinfekční mýdlo
Žinka
Ručník 30×30 cm
Elektronika
Nabíječka foťák
Nabíječka mobil
Sluchátka
Mobil samsung galaxi mini………………………naprosto úžasný společník. S
navigací LOCUS parádní pomocník
Náhradní akumulátor pro mobil………………. 5ks, bývaly by stačily náhradní pouze dva
Nikon coolpix 7100
Náhradní akumulátor 3ks
Pamětové karty 4Gb 2x
16Gb 2x
8Gb 2x
Čelovka na 3aaa
Slzák malý
Malý viktorinox včetně nůžek………………………výborný
Malá lžíce……………………………………………..vhodné
Primus 0,6 l hrnec…………………………………..nevyužito
Sprej proti moskitum 1ks……………………………nutnost
1ks
Opalovací krém 1ks malý
Pomáda na rty 1ks
Tmavé brýle
Camelbag 3l…………………………………………….výborný
Drátěný zámek s kodem
Deníkový notýsek
Pohotovostní blok
Propisky 2x
Anglicko-český slovník malý
lékárna
summamed 1balení
endiaron 1 plato
náplasti, izolepa
betedine
katadine tablety do vody 100ks
prášky na záda , zuby,
antimalarika pro případnou stand by léčbu
Celkově jsem odjížděl s váhou kolem 8,5 kg.
Později jsem míval na zádech asi 7 kg věcí + 2-3 l vody

veškeré foto je možné prohlédnout na galerii Zonerama :https://eu.zonerama.com/Profile/8160/364840

případně videa na YouTube :https://youtu.be/psgmserGyRs