To, že v Krkonoších může člověk najít na turistických trasách dřevěné nouzové přístřešky vím už dlouho. Slouží hlavně jako kryté místo pro případ náhlého zhoršení počasí . Možnost využít je jako místo plánovaného bivaku při dvou i vícedenní návštěvě našeho nejvyššího pohoří je pro mě varianta využívaná poměrně často.
Jedna taková bouda je i poblíž Klínových bud.
Ale to předbíhám. Začátek února se svojí bohatou nadílkou sněhu, relativně slušný stav mých chromých zad a chuť zase se trochu potrápit, mě donutily vyjet . Zabalil jsem slušně Nalehko a přidal k tomu BC lyže a nějaký ten vosk a vyjel busem do Vrchlabí.
Bohužel se mi povedlo začít s tůrou až kolem 13.00. Ale i tak jsem si zprvu myslel, že naplánovanou trasu přes Hrnčířské boudy do Pece a pak na Sněžku, zvládnu. Jenže vše nakonec bylo jinak. Už pár kilometrů za Vrchlabím u Horního Lánova začínám stoupat . Sněhu je do půl lýtek, stopa trochu prošlápnutá, ale strmost taková, že běžky nesu v ruce.
Nad hlavou se mi honí mraky , sem tam probleskne v naději slunce.
Ale s přibývajícím časem je jasné, že tentokrát nesplním svoje předsevzetí. Vzhledem k mrakům a přicházející tmě by výstup na Sněžku stál za prd a ani vidina opětovného krčení se pod Poštovnou mě neuspokojovala. Tak poslední možnost změnit trasu nastala před Hrnčířskýma boudama.
Skrz pohádkově zasněžený les a stopou, kterou si v panenském sněhu musím sám prošlápnout uhýbám k Tetřevím boudám. To už začíná drobně sněžit a viditelnost se zkracuje na dvacet-třicet metrů. Nezbývá než vytáhnout mobil, nažhavit Locus a ujasnit si další postup. Spát v záhrabu se mi moc nechce . Takže musím ke Klínovkám. Je po páté odpoledne a začíná být tma jak v ranci. Čelovka si hoví v batohu a mně se ji zatím nechce vytahovat. Přesto, když se konečně dohrabu pod Přední Rennerovy boudy, tak dávám pauzu, dopíjím horký čaj z termosky a nasazuji čelovku.
Všude kolem mě je krásný klid a v té temnotě je slyšet jen jemné šustění padajícího sněhu. Poprvé za celý den potkávám několik lidí. Rodinka s malými dětmy bez světla sjíždí od Dvoraček opačným směrem. Docela uvítali že jsem jim aspoň několik metrů posvítil. Ale pak jsem opět osaměl a postupoval dál. U odbočky před Dvorskou chatou využívám prošlápnuté stopy a pod Světlým vrchem nejdříve po rovině a pak napínavým sjezdem dojíždím na vyfrézovanou cestu poblíž Nové Klínovy boudy. Chvilku jsem byl v té tmě a mlze dezorientovaný , ale díky Locusu jsem zaměřil dřevěný přístřešek. Nacházel se asi 300 metrů šikmo nade mnou. V okamžiku kdy k němu začínám stoupat uvidím dvě světýlky ze stejného směru. Že bych měl v noci společnost?
Téměř u chatky potkávám dva cizince. Chlapíci na běžkách , jsou pěkně omrzlý a nemájí moc potuchy kde se nacházejí. Nakonec jsem jim snad dokázal svou chabou angličtinou vysvětlit kudy a kam a oba mi mizí v mlze a tmě.
Dřevěný přístřešek je krásně obklopený navátým sněhem. Otvírám dveře, a po šestihodinovém putování konečně shazuji batoh. Rychle se ještě za tepla převlékám do péřovky, připravuju spaní na jedné ze širokých lavic. Pak už jen roztápím sníh, vařím nudle, a plnou termosku čaje na noc a ráno. Poslední várku vody použiji k namočení vloček na snídani. Nakonec zalézám do peří.
Tak na tohle jsem se těšil celý rok!
Noc neproběhla zcela podle představ. Ani ne tak z důvodů , že by byla zima. Těch mínus 7-8 stupnů nebylo nic světoborného. Ale měl jsem celou noc návštěvníka, který mě neustále vyrušoval. Teprve ráno při vaření kaše jsem měl možnost seznámení se. Malý šedivý rejsek celou noc šmejdil v odpadkách které jsem nechal vedle vaření. Dělal rámus jak celé stádo myší. Drobky od nudlí a vloček mu musely přijít asi k chuti, protože pobíhal kolem mě a neměl vůbec žádný strach.
Po zabalení věcí vyrážím na druhou etapu vandru. Je kolem osmé , východ se zabarvuje od purpurové do oranžové. Ticho, ticho, ticho. Nádhera. Konečně si trochu zacvakám. Velký Nik má téměř zkoušku ohněm. Ale baterka se celkem drží. Náhradní se hřeje v kapse.
Kolem chalupy na Rozcestí pokračuji k Výrovce. Tam mě pohltí opět mraky. Stoupání ke kapličce /oběti hor/ je opět možná díky tyčovému značení a také Locusu.
Sjezd k Luční boudě a následuje přejezd přes rašeliniště na cestu Česko-polského přátelství. Konečně začíná slunce trhat mračna a vykreslovat krajinu kolem mě krásně plasticky. Trasa mě vede po polské straně. Stříbrné návrší, Stříbrný hřbet, Malý Šišák. Stopa se dá tušit jen díky tyčím. Opět mraky , mlha.
Před Špindlerovkou první davy lidí. Rozhoduji se pokračovat pořád po hřebenu. Následuje makačka přes Čihadlo, Dívčí kameny, Mužské kameny, Smielec, Vysoké kolo a konečně Violík. Sjezd k České budce, přes pramen Labe k Labské boudě. Následuje traverz k Martinovce. A konečně vytoužené pifko. No zasyčelo do mě jako nic. Pak už jen super sjezd po cestě až do Špindlu.
Pěšky docházím do místa mého dnešního spočinutí. K Janičce.
Když večer kontroluju trasu v Locusu, tak to dalo slušných 54 km a 1750 metrů nastoupaných. Jsem spokojený.
Otestoval jsem některé nové součásti mé výzbroje /karimatka thermarest-Neoair, péřové botičky do spacáku Sir Josef, a ušitý ždárák z Tyveku / Vše se osvědčilo.
A největší radost byla z toho , že vydržely záda!!
HOWGH
