První jarní vandr
K šťastnému životu potrebuješ veľmi málo.
Marcus Aurelius
Jsou to asi tři týdny, kdy jsem chtěl uskutečnit jeden z mnoha nápadů. totiž projít trasu z Dobrušky do Špindlerova Mlýna. Vzít to přes Rokoli – Mariánské poutní místo , pak prokličkovat kolem Náchoda , přeběhnout hřeben Jestřabích hor. Rýchory tentokrát projít napříč do Pece a pak přes kousek Krkonoš sejít za Janičkou do Špindlu.
Tehdy se mi zásahem vyšší moci vandr nepovedlo uskutečnit a místo toho vzniklo „Shut the door and Go II. „
Ale nastal den , kdy auto nastartovalo, dovezlo mě do Jičína a pak jsem se busem přes Hradec dokodrcal konečně do Dobrušky. 
Je 10:45 , nahazuju odlehčenou „mrchu“ na záda a jdu si dát na náměstí snídani. Slunce začíná ukazovat svoji rozesmátou tvář. Je mi fajn a jsem pln očekávání. Je přede mnou asi 100 km dlouhá cesta . Zapínám trasování v Locusu a konečně i začínám cvakat první pochodové obrázky.
Rokola je můj první cíl. Krásné místo. Naplní člověka- poutníka, příjemným klidem. Obzvlášť když načepuje výbornou vodu z pramene, a nacpe se řízkem s paprikou. Ale jsem teprve na počátku a tak žádný flákání!
Kolem zříceniny / a to doslova/ hradu Frymburku a pak po proudu říčky Olešenky . Jsem sám a je mi krásně. Příroda se začíná pomalu ale jistě zase probouzet ze zimní hibernace. Je až s podivem, jak na malém kousku země může jeden nalézt krásná místa, úžasné výhledy a romantická zákoutí. Na mapě to zdaleka tak zajímavě nevypadalo.
Abych to neměl tolik po rovině, vyšlápnu si kopec k rozhledně Sendráž / 618 m/ a pak nastoupané metry zase vesele ztratím při dlouhém sestupu do Pekla /
Jak už jsem pochopil tak i tady mají všechny hospody po nebo teprve před sezonou. Pifko nebude! No nevadí, mám ještě litřík kojenecké pramenité z Rokole.
Přede mnou je Přibyslav / aspoň si zopakuji vyjmenovaná slova/. A tady nacházím zázrak. Kolem čtvrté odpoledne mi paní majitelka a hostinská v jedné osobě načepovala jedno točené. Byla to hospůdka Na Bačce u Martinců. V podvečerním slunci, po dobře odšlapaných kilometrech chutná opravdu božsky!
Posilněn jak na těle tak na duchu vyrážím hledat místo pro bivak. A štěstíčko při mně stálo. Kousek za Přibyslaví , odbočuji na polňačku. Po ní se dostávám na okraj lesa a tam , na suché trávě, rozbíjím svoje ležení. Uf, to byl krásný den!
Tarp stojí v cuku-letu, liháček vaří čaj do termosky a nudle s hrachovou polívkou jsou taky jedlý. Co víc si přát. Tak dobrou noc.
Den druhý začíná brzo. To je normální. Když jsem usnul už v osm hodin večer, tak vstávání kolem půl šesté neni nic nenormálního. V klidu si dopřeji snídani, zabalím saky-paky a před sedmou už zase vyrážím vpřed.
Přede mnou je podle mapy trochu nezáživný úsek kolem nádrže Rozkoš. Ale nakonec to nebylo ani tak hrozné. A jsem najednou v Babiččině údolí v Ratibořicích. Prohlédnu si zámecký park.
Něco cvaknu v protisvětle a pak už mě čeká krásná pohodová cesta až do Rtyně v Podkrkonoší. Samozřejmě že si prohlédnu Rýzmburský altán a zříceninu /?/ . 
U Boušínského kostela si dám oběd.
A pak ještě zavítám ke zřícenině hradu Vízmburku. Ten dává parta nadšenců do pořádku. Nalezly se zde v rámci archeologického výzkumu docela pěkné věcičky. Ale mají tam ještě práce jak na .. zřícenině!
Trochu si zakufruju ale díky tomu se projdu kolem lomu Krákorka- Havlovice. Ten je zajímavý nálezem zkamenělých dinosauřích stop / Jeden z mála dokladů o pobytu dinosaurů na našem území představují jejich zkamenělé stopy, které se vzácně nacházejí u Červeného Kostelce v pískovci z povrchovém lomu U Devíti křížů (lidově „Krákorka”). V tomto lomu se těží velice zajímavý pískovec, který vznikal sedimentací jemnozrnného materiálu v mělkém sladkovodním či brakickém prostředí.
Konečně docházím do Rtyně v Podkrkonoší.
Projdu poklidným městečkem a začnu stoupat na Odolov. tady u ochotného domorodc načepuju potřebnou vodu do camelbagua už vím, že dneska budu spát pod Žaltmanem. Průchod kolem věznice nad odolovem mi přináší do hlavy různé představ. Naštěstí cesta za chvíly vstupuje opět do lesních partií. Jenom pravidelně roztroušené betonové řopíky mi navozují atmosferu jakéhosi tajemmna. jací chlapy tady v třicátém osmém sloužily, Co jim běželo v hlavách, jaké měli osudy? Konečně odbočka k rozhledně Žaltman. Tady už jsem jednou byl . /starý blog : cyklovandr-za-humny-1 /
Trochu zamračená obloha nevadí tomu, abych po postavení tarpu nerozdělal malý oheň. Je to krásný večer! A byl to úžasný den !
Třetí pochodový den mně nabídl slunce , krásnou krajinu, minimum lidí . Od Žaltmanu který je tak trochu utopený v smrkových lesích se po krátké chvili dostanu k Jestřebí boudě . Snad víc než psaní o tom jak jsem se kochal vložím víc cvaků. Ty budou ilustrovat tu parádu nejlépe.
Za zmínku ale stojí místo, kde lesní cesta byla rozryta lesními stroji a odhalená půda měla výrazně cihlově červenou barvu. To by nebylo až tak zajímavé , ale celý prostor pod dosud holými stromy byl pokryt bledulovou krásou. Připadal jsem si jako v kouzelné jarní zahradě. 
Konec kochání. Sestup do Petříkovic 
a opětovný stejně strmý výstup vzhůru na Jánský vrch. Před tím ale načepuju výbornou vodu ze Petříkovické studánky. 
Po hřebenu , pak sestup k osadě Rybníček /klid a pohoda by se tady dala přímo nahmatat/ a nakonec delší průchod do centra Bernartic. 
U usměvavého Vietnamce kupuju trochu slušnou obědosvačinu. 
Posilněn na těle jsem za chvíli v Žacléři a tím pádem vstupuji na Rýchory. Začíná mně vrtat hlavou jak to vymyslet abych měl trasu trochu jinou než jak jsem už tady kolikrát šel. Nakonec ale je to jednoduché. Nejdříve v příjemném odpoledni dojdu k chatě Hubertus. 
Skvělé pifko – doporučuju. A taky trochu kofejnu do krve.
Pak se začínám brodit mokrým firnem
k Rohu hranic a po z dřívějška známé trase přes Horní Albeřice a Lysečinskou chatu
jsem bohužel už kolem 16:15 u Cestníku . Tady je moje dnešní ubytovna. Chatka pro turisty. To , že jsem zde na noc zůstal se nakonec vyplatilo. V noci přišla změna počasí. Tři nádherné , slunečné dny byly nahrazeny deštěm a v noci i silným větrem. Mě se ale na lavici spalo v peří krásně. 
Čtvrtý den se mi do té sloty nechce vůbec vylézat. Nakonec se ale zabalím a vyjdu. Už po chvilce se musím rozhodnout zda vlézt na modrou značku vedoucí ke Spálenému mlýnu /Dolní Malá Upa/Jeden kilometr brodění, propadávání a klouzání v deštěm rozměklém firnu mi nakonec ospravedlnilo , že jsem na tento vandr nazul kožené merreli.
A hůlky se taky konečně hodily nejen ke stavění tarpu. Světlo na focení je ale parádně měkké. 
Kolem Janových bud sestoupím do Velké Upy a po silnici docházím do Pece pod Sněžkou. Přede mnou je poslední větší stoupání. Vzhůru na Výrovku! Zlaté hůlky. Na tom sněhovo-ledovém podkladu by se místy užily i nesmeky. Konečně Výrovka. V hospodě jsem jedinný host. Dám jedno točené a přemýšlím kudy dolů. Nakonec zvolím Dlouhý důl. Laviny už nejsou a sníh se bude bořit jen v horní partii. A bylo to tak. Ještě jsem při focení Svatopetrského potoka utopil nedávno koupenou utěrku na objektiv.
A pak už jsem zase ve Špindlu. Stačí dojít jen do Bedřichova, zout mokré boty, uvařit oblíbený punč a říct si : sakra, to bylo parádní!!!
