Cesta hrdinů SNP – část IV.

Den šestnáctý -Strážovské vrchy další má láska.

Ačkoliv večer vypadal co se týká počasí nadějně,ráno bylo opět ubrečené. Ještě si u pramene rychle přeperu ponožky na které jsem večer zapomnel. Nebylo divu.Docela jsem cítil únavu v nohách a i záda se začaly v noci trochu ozývat. Byl jsem asi fakt utahanej a navíc poslední dva-tři dni jsem měl o něco menší dávky jídla než bych vzhledem k výdeji energie , potřeboval. Asi mi zase utíká karimatka. A nebo je ten ventilek naprosto mizernej. Spí se na ni fantasticky ale je to hnusně choulostivá záležitost ohledně podkladu. Chladné ráno se mi zakousává pod kůži . Převléknout se do pochodového  stojí značné přemlouvání.  Navíc ten vyhřátý spacák, jejda jejda, to se teda vůbec nechce! Nakonec nejen že vylezu,  sním i poslední hrst  z večera namočených vloček, zapiju to instantním kafem s mlékem a hlavně cukrem. Kolem 6.15 vycházím.

Strážovské vrchy mně ale přichystaly překvapení. Nejen že to žádné malé krtince nejsou .  Při tom neustálém stoupání a klesání kolikrát hodně strmém se můžu kochat rozlehlými nesekanými  loukami se spoustou soliterních krásných stromů. Do toho skvělé výhledy do dálek.

Je to úžasné. Zvlněná krajina jak rozbouřené moře. Slunce nakonec ukazuje svoji tvář. Na modré obloze se ale stejně  začínají dělat dramatická mračna. Ty mám rád kvůli focení , ale větší starost mi dělají kvůli případným srážkám.

Několik stoupání a následných klesání mi opravdu dalo zabrat. Jako například stoupání z Fáčkovského sedla. Tam jsem dorazil  s rozhodnutím , že si zasloužím pořádné jídlo. Koliba hned na začátku nabídla krásně stylové prostředí, málo lidí a obsluhu v podobě mimořádně dobře stavěné servírky v minisukni a výstřihem až ke kolenům.

Dal jsem si inzerované meníčko, zapil jedním pifkem a dorazil se ne příliš objemným štrůdlíkem. I tak nacpaný k prasknutí a s dobitýma akumulátorama jsem začal stoupat pod sjezdovkou pěkně kolmo vzhůru. Na vršku Homolky 1073 m  se mi otevřel krásný skoro kruhový rozhled do kraje. Cvakám a jsem uchvácen.

Příjemná  cesta  mě dovede do Čičman.

Na tuto vesnici jsem se z nějakého neznámého důvodu  těšil. Ale to se nade mnou už dvakrát přehnala pěkná průtrž mračen. Na okraji Čičman mě zastihla akorát v místě, kde je skvělá možnost na přespání a navíc v sezoně i fungují elektrické zásuvky.

Já ale po dešti scházím do vsi a hned na křižovatce nacházím obchod a vedle hospodu.  Je jasné že po nákupu různých poživatin  si venku na mokré lavici dávám jedno točené a k čerstvému rohlíku do sebe cpu vlašák .

A pak , osvěžen na těle i duchu, pokračuji kus po silnici . Ta ale nakonec končí a začíná nejdříve polňačka a posléze v stoupání lesní pěšina. A to stoupání bylo opravdu hustý! Cílem byl Strážov 1213m.  Musím ale říct, že veškerá námaha byla po zásluze odměněna  v okamžiku, kdy jsem se dosápal na vrchol. Výhledy, atmosfera, prostředí, vše prostě úchvatné!

Umocněné krásným pozdně odpoledním a po-bouřkovým světlem.  Zapisuji se do vrcholové knížky a opět scházím na trasu. / Vrchol byl asi 1 km mimo trasu/ Zavrhuju možnost přespat v tomto prostoru a opět smíšeným lesem kráčím až k rozcestí , kde u pramene z červené odbočuje žlutá značka. Cílem je Medvědí bouda na Medvědí skále. / nejspíš v medvědím teritoriu/

Kdo by nechtěl přespat na takovém  místě! Chatku nacházím a s ní i něco málo ohladaných kostí .

To mě ale nezastraší . I když pochybnosti mám a tak raději zalézám po improvizovaném žebříku do patra. Konečně večeře a pak už jen se natáhnout a odpočívat.

Den sedmnáctý – Ve znamení strážního ohně.

přepis deníku:

Tak dnešní bláznivý den je skoro za mnou. Sice pouhých cca 27 km , ale i tak jsem, toho měl v závěru dost. Převýšení nebylo až tak hrozné. I když stoupání a pak klesání z Vápeče 956 m bylo hustý.  Hlavně to klesání.Na  blátíčku a mokrých vápencových šutrech se moje už unavené nohy chovaly nevypočítatelně.

To mě dovedlo do moc hezké vesnice Horná Poruba na jejímž konci jsem v nakoupil něco ovčích produktů přímo u zdroje.

Ale na druhou stranu tento kopec byl asi tak nejhezčím místem z celého pochodového dne. Vlastně ještě jedno místo mi utkvělo v paměti. To když jsem dorazil na Srvátkovu louku /naprosto skvělé místo pro bivak akorát bez vody??/ začal z nebe padat ledový příval. Krupkobití jak z učebnice pro rosničkáře. Ale já byl krásně schovaný pod střechou.

Po sestupu z Vápeče jsem potkal dva kluky co šli sedmý den z Děvína. Poklábosili jsme a mně to dalo dobrou vidinu , že bych do cíle mohl dorazit minimálně do sedmi dnů. Ale únava je už znát. Hlavní problém byl ten , že jsem skoro 5 dní šlapal v mokrých botách.

Ale když jsem nakonec dnešní den zakončil u přístřešku  kousek za Omšenskou babou , umyl se v silném , čistém prameni, rozdělal pořádnou vatru na které jsem i uvařil, bylo najednou vše růžové. Teda růžové až do chvíle , než jsem nabyl vnitřně pocitu , že by mě mohl přeci jen navštívit Béďa Méďa.

Nejenom že opět věším své skromné zásoby na haluz kousek vedle , ale  navíc udržuji oheň a to celou noc. Budík nastavený po třech hodinách mi oznámí, že je čas vylézt ze spacáku, rozfoukat skomírající uhlíky a pak opět zalézt do peří. Když nic jiného, tak to byla dobrá hra a zkouška. Medvěd samozřejmě žádný nepřišel.

p.s. Asi 3-4  km před místem bivaku jižním směrem pod Slopským vrchem je asi trampský bivak -přístřešky. Pěkné místo.

Den osmnáctý – Strašák jménem Trenčín

Takže noc proběhla bez návštěvy nevítaného hosta. Tvrdě usínám až k ránu. Tím pádem se probouzím v 6,30 ! Ale nedělám si z toho hlavu.Už tuším , že Děvín bude můj. V noci několikrát pěkně pršelo. Obloha je ráno stejně šedivá a nevýrazná jako moje snídaně.Na ohni vařím vodu na kafe, dojídám zbytek salámu, paprik a jeden rohlík. Snad nakoupím v Trenčíně. Ale na průchod tímto městem se vůbec netěším. Skoro 8 km po asfaltu a v ruchu města. Zatín ale ráno procházím lesníma úsekama, které mi moc nevyhovují. Kluzký terén, bláto,žádné výhledy, klesání, klouzání. Ale na druhou stranu dobře značené. Konečně jsem na okraji Trenčínských Teplic. Lázeňské městečko. Hned z kraje příjemný snack bar.

Usměvavá obsluha, klidná atmosfera. Dávám dobré espreso a to hned dvakrát. A miniaturní štrůdlík. Potřebuji nabít nejen morálku ale i aku. Tak si ten čas trochu prodlužuji. Pak nic moc cesta k Trenčínu. Na okraji Trenčína ale jeden světlý okamžik. To když jsem zůstal  u penzionu a bufáče Kyselka.

Dva langoše s česnekem a jedno točené mi dodají sil a kuráže , vypořádat se s tím průchodem skrz město. Nejdřív procházím kolem  kostela sv. Jana Nepomuckého a pak hned z kraje už rušného města   vlezu do Billy. Nákup. Já pako  si neuvědomil, že podobné nákupní středisko bude nejspíš i na druhém konci města.  Tak se táhnu obtěžkán zásobama. V městě se cítím poněkud nepatřičně. Zapatlanej od bláta,košile taky moc nevoní, fousisko . Už abych byl zase v lesích.A navíc k tomu ten hrozný rámus, smrad, moc lidí. A samozřejmě asfalt. Chodidla pěkně protestují.

Je úžasné být v přírodě, na venkově, pod oblohou.Probouzet se zpěvem ptáků a usínat když i ten poslední zpěvák dokončí svoji árii.

Ale i to město nakonec zkončí.Tak jako v životě . Vše špatné i dobré má svůj konec.

Už po druhé během cesty podcházím dálnici . Mám pocit , že  se za mnou zavřela těžká opona. Ocitám se ve světě lesů, ptáků, pramenů. Jsem opět obklopen přívětivým prostředím.Procházím kolem slepičí farmy, hned vedle včelař ve své výstroji včelkám pomáhá s jejich životem. Pomalu ale jistě docházím k cíli dnešní etapy. Záblatská kyselka. Krásně položený altán, vysekaná malá louka, ovocné stromy, ohniště. Při nošení dřeva na večerní oheň dokonce nachází kešku i bez GPS-ky díky zkušenému geo-oku.

Jen idila klidu netrvá dlouho. Kde se vzalo tu se vzalo , hromada děcek a jejich vedoucí. Přišli uklidit okolí altánu, a za odměnu si opéct něco špekounů . takže začal pěkný rachot. I to ptactvo nemělo šanci zpěvem to hlučení přehlušit. Ale nějak mi to vlastně vůbec nevadilo.

Po těch dnech bez lidské společnosti je to příjemná změna. Navíc umocněná tím , že všichni ti lidé co měli děcka na starost byli skvělí a vlastně jsem je obdivoval. Musí to být fajn pocit , když člověk dělá práci co ho baví a naplňuje. A ještě je za to placený. Bylo to příjemné večerní setkání u bivaku při Kyselce.

Nakonec i tato skupina opouští místo mého přespání . Zůstává po nich roztopený oheň. Pátý na mé Cestě.

Když odešli, tak se pro změnu u altánu objevili tři kluci z vesnice na okraji Trenčína. Po chvilce z jedno z nich vypadlo, že SNP šel s kámošema před dvěma lety. Dost na těžko. S dost mizerným počasím které je chytlo akorát na hřebenu NT. Kecali jsme  u ohně dlouho do noci. Všichni tři bezva chalani, se zájmem o cestování, vandrování. Měli fajn názory na život,  žádní frajírci. Ale já musím přeci jen už končit a jít do pelechu. Kluci odcházejí. Když už konečně usínám , ozve se ze tmy: “ Ahoj, spíš? Něco jsem ti přinesl – to aby jsi ten batoh neměl tak lehký.“ Na moji námitku , jak se mu budu revanžovat odpověděl . “ To neřeš, Když budeš mít příležitost , tak to prostě pošli dál. Nám taky lidi na při přechodu pomáhali.“

Dárkový balíček obsahoval: 0,5 bochníku chleba, cca350g paprikáše, jablko,pomeranč,2velké cibule,sušenky, tubu šumivých tablet do vody, No pěkně mi to zatížilo batoh. Ale později jsem musel mnohokrát tiše děkovat za tuhle nadílku. Fakt mi přišla vhod.

Já se omlouval, že se ani nepodívám a že to nechám na ráno. Kluci pak ještě seděli dlouho při ohni. To už jsem se ale pomalu ale jistě propadal do snového světa.

Den devatenáctý – Na chvíli zase doma.

Budíček jak jinak než v 5.30. Z počátku trocha orientačních zmatků, ale pak jsem se vymotal z lesa . přede mnou byla pole . A dva soliterní stromy. Den se probouzel a byl trochu zachmuřený. Ale díky tomu se mi naskytly pěkné emotivní pohledy zpět na Trenčín a jeho hrad..

Scházím do vesnice Drietoma /zase obchody – v Trenčíně nebylo nutné tolik nakupovat/ a pak docela výživné stoupání na Žľab. Cesta pořád stoupá a nakonec mě dovede na Machnáč.

Tam u památníku si dávám svačinu. Na dohled je Slovensko- moravská hranice. To co jsem nastoupal zase pěkně scházím. Až do Vyškovce. Je to místo, kde ve II.sv. válce proběhla velká letecká bitva mezi Angloamerickým letectvem a německou luftwaffe.  K zemi tady padaly nejen kusy amerických bombardérů ale i převážně mrtvá posádka.Vice tady.

Počasí je krásně májové. K rajina nabízí daleké výhledy, chůzi po měkké trávě.Trochu studený vítr honí po obloze trochu bouřkově vypadající mraky.  Najednou stojím u hraničního kamene. jednou nohou na Slovensku a druhou na Moravě.  Za sklem informační tabule nechávám vzkaz pro T+H a Lišky. Jsem zvědavý, zda si ho všimnou. Pak stoupám kolem malé kaple. Mám pocit že někde blízko hraje  hudba. později se dozvídám , že hudba vycházela ze zvoničky. Je to taková místní kuriozita.

 Pár set metrů po silnici mě dovedlo k pěkně položené horské chatě Pod Vyškovcem. Mají otevřeno celoročně. Dávám si výbornou česnečku, Svijany a vzorně servírované espreso/mléko v konvičce, sklenička vody, a horká krásně napěněná káva/ To vše za rovné kilo i s tuzérem. paráda. A aku do mobilu a foťáku mám taky dobitý.

Cesta až po chatu byla fakt fajn. Pak až po Kamennou boudu, kde dnes budu bivakovat ,to neni nic moc.

Navíc mě začalo dost dloubat v levé hýždi. Známka přetížení v oblasti mých operovaných plotének. Voda mi také dochází a tak jsem rád , že předem vytipovaný , poslední , pramen dnešního dne nacházím přesně. Je to asi dva km před Kamennou boudou. Nejen že umeju celého hambatého Fohlera , ale hlavně si načepuju do všech lahví vodu pro večerní vaření a zítřejší start. Obtěžkán o dalších 3,5 kg se došourám ke Kamenné boudě.

Malý altánek mi nabidl misto na spaní jen díky tomu, že i moje postava nezabírá moc místa. Jen trochu urovnám hrubý štěrk , položím tyvek a na něj pak karimámu.  Musím říct , že ta moje nafukovací Thermrestka je pro takovéto kamenité podklady naprosto skvělá.

Po uvaření – kuře na paprice bez kuřete, čaj, jahodové musli, se s chutí natáhnu. Dnes asi 33 km a udělal se pěkný večer.

Den dvacátý – Památník Štefánika a čajovna Jamayka

Je právě 19.10 , sedím pod střechou široké betonové verandy asi 5 km před Dobrovodským hradem. Dnešní den byl po těch předcházejících výrazně krajinově i zážitkově zajímavější. Vycházel jsem opět kolem 6,30. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl na vrcholu Velké Javořiny 970 m.

Parádní rozhled trochu kazily zamžené dálky, ale i tak moc pěkné místo. Ta mohutná stavba vysílače mi tady vůbec nevadila. Zapisuji se do vrcholové knížky. pak si trochu zbytečně dávám oklikou pochod kolem Holubyho turistické chaty. Taky mají otevřeno celoročně. Pro turisty je možnost docela levného přespání a jídla.

Opět se vrací téměř na vrchol a pak pokračuji po hřebínku kolem křížků a rozptylové loučky několika lidí, kteří toto místo měli nejspíš za života velmi rádi. Působí to na mě pozitivně . Víc jak smutné až pochmůrné hřbitovy.

Dalším cílem je Myjava.Dalo by se říct, že celý tento úsek byl příjemný. Les zde je obhospodařován podle přírodních lesnický pravidel. Já tady kromě moc pozitivní energie i neustále cítil zvláštní vůni. Něco na způsob libečku, kořenová zeleniny, divokého koření.  V lese je na trase několik míst kde se dá přespat ale s vodou to je nejspíš mizérie.

Les ale skončil a začalo silniční martírium.10-12 km asfaltu. naštěstí mě napadlo udělat si asi po půlce obědovou pauzu. Altán na křižovatce, Myjava na dohle. Druhá pauza pak byla na náměstí ve městě. Konal se zde zrovna jakýsi dětský de. Spousty lidu, muzika, vystoupení dětských tanečních souborů . První cukrárna při červené je moje. Kafe a dortík.

Zbytek města se mi pak projde mnohem snáz. U hřbitova na konci Myjavy cesta začíná lehce stoupat opět do polí a luk. Nahoru adolu , chvíli příjemně chvíli méně. A ocitám se u turistické chaty pod Bradlem. Místo bezva, obsluha výřečná a ochotná. Výborný vývar, slušné pivo, chutný dortík. Ale trochu mi poklasla brada, když jsem viděl účet. Osm éček!! Ještě že jsem si aspoň nabi opět aku. A dobře si poklábosil s cyklistou sedícím u stejného stolu.

Díky téměř hodinové pauze se cítím skvěle. Navíc je krásné slunečné odpoledne. Mrchu hodím na záda, přidám 2,5 l vody a po návštěvě mohyly M.R. Štefánika na Bradle  sestupuji dolů na druhou stranu kopce.

Brezová pod Bradlom se jmenuje malé městečko. Je v něm takový příjemný poklid. Všimnu si reklamy. Čajovna Jamayka. No , pokud je někde bokem, tak ji hledat nebudu. A sotva ujdu pár desítek metrů, vrazím přímo do ni. Nedůvěřivě nakouknu a…, stojím v úžase a s otevřenou hubou. Tak příjemné prostředí, tak veliká nabídka jak čajů tak různých kafových lahůdek, a navíc   – skvělá čajovnice Maja. Nejdřív jsem si myslel , že mám asi halucinace , protože její podoba s jinou čajovnicí Majdou,  kterou znám , byla zarážející.

Nedá mi to a zůstávám . Dávám si klasiku – konvičku puerhu. Pak si s čajovnicí povídáme . Je to pro mě krásné zpestření celého vandrován. na závěr kupuju pro Bílou čarodějku – Sojku, náramek a loučím se.

A nebi se začíná promenádovat veliký  úplněk.  Aniž bych to  chtěl, moje ležení je natočené tak, že mi běží celou noc před očima. Je to kouzelná noc.

Den dvacátý první – Medvědí česnek je snad všude.

Budíček před šestou. Čeká mě těžký den. Chci dojít na Amonovu louku /pramen a přístřešek / Ale jen než jsem došel na Dobrovodský hrad, tak mi to připadalo jako věčnost. Cesta byla ale fajn a samotná zřícenina  byla parádní. Měl jsem štěstí , že okolí bylo čerstvě posekané a tak jsem prolézal všechna zákoutí.

Pak následoval sestup do vesnice Dobrá voda. Návštěva obchodu a hned naproti byl silný pramen dobré vody. Dávám si jogurtovou snídani, peru fusekle. Pak následuje šlapání z polovic po tvrdém  /asfalt -hrůza křeče do levého chodidla/ a zn půlky po velice příjemném lesním povrchu. Dlouhé a v závěru strmé stoupání na Havraní skálu a pak ještě na nejvyšší vrchol Malých Karpat – Záruby 768 m.

Úsek před Havraní skálou vedl bučinama. Ale kam oko dohlédlo tak krásné stříbřité buky vyrůstaly z koberce právě kvetoucího medvědího česneku. Vzduch byl nasycený česnekovými výpary. Skály jsou tvořeny krásným vápencem.

Hřeben z Havr. skály až po Ostrý kámen je  docela slušná kličkovaná po povrchu , který kdyby bylo mokro, pěkně klouže. Ale počasí mi přeje a tak se můžu i kochat dalekými výhledy .V závěru je to skoro „ferratový“hřebínek. To už mě ale v protisměru míjejí davy víkendových turistů.Ostrý kámen je opět zřícenina hradu na úžasném místě.

Mám dost žízeň. poslední hlt vody si schovávám na obědosvačinu . A nejbližší avízovaná voda je ještě dost daleko. proto opět přišel ke slovu můj skvělý malý filtr Sawyer .  Z potůčku tekoucího ze stráně cedím vodu do lahve a jsem zase spokojený. To už ale stoupám opět vzhůru k Červené hoře. Následuje zajímavá stavba bývalé /historicky/ horárni . Pak stavení na mapě uvedené jako Mon Repos. Tady by se dalo také v nouzi přespat i je tu dokonce pramen. Ale mě to táhne na Amonovu louku. Nějak mi to připomíná egyptského boha Amona a tak jsem zvědavý co mě tam čeká. A nejsem zklamaný. Když od červené značky uhnu jen pár metrů objeví se přede mnou krásná nesekaná louka. Nacházím i příjemná přístřešek.

Pociťuju naprostou spokojenost a uvolnění. Obzvlášť po tom , co jsem se dobře najedl a vyvalil se na zapadající slunce.

Plné břicho, žádné starosti, pitná voda a slunce a střecha nad hlavou.   Když tohle člověk má , tak je život krásná zábava.

Den dvacátý druhý – Bratislava na dohled.

Tu včerejší pohodu mi trošičku nabourávaly nejasné představy, jak prokličkuji Bratislavou a kde tam v blízkém okolí budu vlastně spát. jak se ale nakonec ukázalo, byly to celkem zbytečné starosti. zatím jsem pořád v Malých Karpatech. přestože je to pohoří , které na mapě nevypadá nijakm zajímavě, tak má toho opravdu hodně co nabídnout.  Ranní brzké pochodování mě nejdříve zavedlo na Klokoč.

Je parádní počasí, a výhledy, příroda okolo mě , stromy, vše je prostě nádherné. Pak přes Měsíční louku stoupám na Vápennou 752m. Je tady asi nejmenší rozhledna na světě. Abych se dostal na její vrchol , musím po žebříku vystoupat jen 3-4 metry. Fouká silný vítr, ale nebe je modré.

Kousek za Sološnickou dolinou , překračuji lesní potoky. Idealní místo na očistu těla. Jen doufám že zrovna nepůjde výprava středoškolaček  nebo jeptišek.

A opět vzhůru . mezi buky. To je také strom , který bych si dal do znaku pro cestu SNP. A tady,  jsou buky dlouhé a štíhlé. Nádhera.

Na kopci Skalnatá 704 m  se potkávám s chlapíkem o něco starším jak já. Kletr, karimatka ,pohory. Jde taky SNP v opačném směru. prosí mě zda bych ho necvaknul na jeho mobil. mám radost , když takto potkám lidi různého věku a pohlaví, kteří i samotní , šlapou a užívají si vandrování.

U pezinské babi přechází silnici. Je zde i motorest , bufet a restaurace. Pro mě byl asi nejpřijatelnější bufet. Sice jsem do restaurace zasedl, ale naprostý nezájem a rádoby hogo-fogo prostředí mi nedělalo dobře . Navíc jsem venku mohl pozorovat sraz motorkářů , kteří se do těchto míst přišli ukázat na svých mašinách. Pro mě zvláštní druh zábavy. Ale pochopitelný.

U Bílého kříže mě mile překvapila příjemná hospoda a zároveň dobré místo na spaní. V hospodě dávám zelňačku a pifko . Ale na spaní je ještě brzo. Tak ukrajuji další asi 2 km km . Konečně to správné místo ve správný čas.  Stavím tarp. Jsem v příměstských lesích Bratislavy.

 Den dvacátý třetí – Jsem u cíle!

Sedím v cukrárně na hlavním nádraží v Bratislavě. Po snězení bagety a vypití plechovky piva si dávám preso a tři kopce zmrzliny. Poci´tuju trochu rozmrzelost. Proč? No, kafe servírovaný hůř jak jinde na cestě. Inzerované wifi nefunguje. Vlak na Prahu mi ujel před nosem.

Pak mi ale dochází , že to jsou podružné záležitosti. Jsem vlastně úplně v pohodě. Vždyť  od města nemůže člověk očekávat zázraky. Ty se dějí jen na Cestě nebo v přírodě.

Ráno jsem vstal už v 5.00.  Po okraj Bratislavy to bylo příjemné. Sotva jsem ale podlezl průchod pod tratí ocitám se ve světě zbíječek, výfuků, klaksonů, lidí spěchajících s nepřítomným pohledem kamsi za obživou. Průchod je takové cik-cak při západním okraji Bratislavy. A chodidla opět silně protestují. Hodně silně. Ale už to fakt musím vydržet.Konečně procházím prvním parkem. Pak druhým a začínám stoupat ke Kamzíku

a Děčínské kobyle. Následuje Slavín , Karlova ves.  Kopec Děvínské kobyly se obchází po vrstevnici. Když se ale v závěru stromy rozestoupí naskytne se mi pohled do hloubky pode mnou. Tam teče Dunaj.

Sestup z Kobyly je v odpolední dusném sluníčku docela únavný, A pak , u rozbitého plotu prvního domku, Ho vidím. Děvínský hrad.

Ještě asi kilometr, a stojím u pokladny . Jsem tady! Když pánovi co vybírá vstupné rozjásaně sděluji tu úžasnou věc, že jsem došel z Dukly na Děvín, dává mi volňáska na vstup do arealu hradu. Batoh nechávám v úschovně a s jdu se projít.Povinný autoportrét.

Pak  volám Bílé Čarodějce a píšu příbuzenstvu sms-ku o slavném vítězství. Pak už to ale nevydržím a zase obtěžkán báglem jdu na jedno točené.

Autobus na hlavní nádraží jede až za hodinku. A teď tady sedím a užívám si úžasný pocit duševního uvolnění. Všechna fyzická námaha je pryč.Nohy pořád uvězněné v zaprášených , potrhaných botách najednou vůbec nebolí. Jen moje hlavy si nemůže přivyknout úplně jiným zvukům , které ji obklopují.

Cestu jsem dal za 23 dni téměř na hodinu přesně. Bylo to moje rozhodnutí – volba. Jít rychle, spát co nejvíce v přírodních podmínkách. Snažit se být soběstačný v zásobách i ve vaření. Možností, jak takovouto cestu pojmout je spousta. Žádná neni ani lepší ani horší. Je na každém z nás co si zvolíme.

Mně největší dávku uspokojení dává právě kombinace tempa, způsobu stravování a výběru míst na spaní.

A když k tomu přidá asi 16 Gb naplněných karet fotkama , tak jsem v sedmém nebi.

Končím a jdu na vlak.

VÍCE FOTEK JE ZDE NA PICASA VČETNĚ MAPY KDE JSOU FOCENY.

HOWGH