Cesta hrdinů SNP – část III.

Den devátý – přes Ráj pod Kralovu holu.

Počasí mi přeje, krajina ztratila svoji drsnou divokost,nekonečné šlapání do Telgartu.

Chata pod Stromišovom se se mnou rozloučila opět krásným ránem.

Počasí mi přeje, krajina ztratila svoji drsnou divokost,nekonečné šlapání do Telgartu.

Ani z půlky bolestná noc /ty zatracený chodidla pořád zlobí/ mi nedala zapomenout na podvečerní zážitek s duhovým hadem. Ale nedá se nic dělat , Telgart volá. To je totiž místo , kam mám dnes v úmyslu dojít. Jen mi v cestě stojí závěr Volovských vrchů a pak i průchod Slovenským Rájem.

Počasí mi přeje, krajina ztratila svoji drsnou divokost,nekonečné šlapání do Telgartu.

Výstup na Ostrou horu / 1014 m / a pak sestup do sedla Dobšinský vrch .  Krásné rozhledy mi nabídl Dobšinský kopec. Pode mnou se leskla hladina nádrže Palcmanská maša a takové srdce Slovenského Ráje – Dedinky.

Dedinky a vodní nádrž Palcmanská maša

Bylo kolem poledne a tak slunce přímo nad hlavou pálilo jak do mě , tak do nádherných luk kolem mě.   Snažím se mezi dvanáctou a jednou vždycky dát trochu delší, obědovou , pauzu. Suchý salám nebo slanina,  sýr, cibule, čistá voda, a když ještě je , tak i pár dní starý rohlík. Je to prostě božské pochutnání!

Oběd

Kousek za Gapelem cesta sice už nejde po horských chodníčcích, ale zato narazím na téměř novotou vonící  chatu pro turisty. Navíc je zde silný pramen dobré vody. V sezoně , tady mají nejspíš hospodu i možnost přespání.

Gapel – pramen a hospoda

Další moc pěkné místo ideální na bivak je  kousek za  místem Pod Hanesovou II. Veliká louka, prameny, potůčky, přístřešky. Dál se stoupá pěkně do kopce, aby se člověk  pár set metrů pod místem zvaným Hůzovské,  ocitnul nejspíš na pastvinách . Já jsem tu ale naprosto sám, a užívám si neskutečného klidu. Navíc nacházím další zdroj vody a to je napajedlo pro zvířata.

Pod Hanesovou

A o 500 m výše jsou pastviny a napajedlo.

Přes Nižnou zahradu dojdu až k odbočce na kopec s parádním názvem. Strmá prť  1198m. Nenechám si návštěvu ujít. A výhledy stojí za to! V dálce se mi zjevila Kralova hola – cíl v následujícím dni. No potěž pámbíček – to bude pěknej stoupák ! Přes Čuntavu do sedla Besník docházím v mírně bouřkové oblačnosti. Vypadá to na večerní pěkný šplouchanec.  V Besníku ale pochodová idilka skončila a následovalo asi 4 km po silnici. Jedinné zpestření poskytlo upravené prameniště Hrona.

Výhled ze Strmé Prtě

Konečně jsem v Telgártu. Vzpomínám si , jak jsem po revoluci  vyrazil na přechod N. Tater. Vlakem dojel do Popradu, a šel zakoupit jízdenku do …Švermova.  Pokladní na to , že žádná taková zastávka nikde neni a nic tam teda nejede. No dohadovali jsme se  asi 15 minut  – vždyť už jsem tak kdysi byl asi dvakrát, sakra!! Pak jsme se  ale nakonec dohodli. Švermovo dřív nyní Telgárt. A hlavně, východisko na východní část N. Tater se stoupáním na  Kralovu holu .

Počasí mi přeje, krajina ztratila svoji drsnou divokost,nekonečné šlapání do Telgartu.

V Telgártu jsem byl rozhodnutý , že si vezmu ubytování. Po několika dotazech jsem byl nasměrován k místní faře. Tam ale nikdo nefungoval . Naštěstí hned vedle byl soukromý penzion Rejdovian. /www.nízketatry.sk/rejdovian/ A za 10 éček naprostý luxus. Musím ještě jednou na dálku pochválit a doporučit každému.

Výhled z okna . Nahoře v oblačnosti se schovává Kralova hola

Když jsem ze sebe sundal vše co si zasloužilo vyprat a převlékl se , jdu nakoupit. Trochu něčeho nezdravého ,ale na co jsem měl fakt pořádnou chuť.  Nějaký ten vlašák, něco párečků, dvě pivka , čerstvé pečivo a na nerva sladkou buchtu a do střev živej jogurt.

To už ale z těch podezřelých mraků začaly padat šňůry vody. Ale mně bylo pod střechou  blaze.

Den desátý – Nízké Tatry- východ.

Výmluvná tabulka

Po dešti jsou tady ty jarní rána fantastický.

Hledání stezky v počátcích výstupu na K.h. mi zpestřovaly sluneční hrátky

A tak nahazuji zásobama doplněný batoh na záda , a s optimismem , umytý, vypraný a najedený začínám stoupat po úbočí kopce. Hned z kraje si ale připomenu už dřívější zkušenost.  Najít správnou cestu pod  dráty a sloupy elektrického proudu co vytyčují spodní část trasy neni jednoduché. Ale trefím se nakonec dobře a když míjím výstražnou a výmluvnou cedulku , opět si začnu „vesele“ cinkat svoji žlutou rolničkou.

Červená jde kolmo vzhůru pod drátama.

Horské potoky jsou životodárné.

Stoupák to je dlouný , ale při správném tempu je člověk nahoře ani neví jak. Jen ty mraky co se kolem mě valí mi dělají trochu starostí. Pokud by se ta oblačnost nerozfoukala, tak to bude mizérie s navigací.

Trochu neostré cvaknutí. Ale byl jsem fakt nahoře!

Odcházím z Kralovi holi  a naštěstí se  mlha  začíná trhat.

Ale předčasná panika. Mraky se jako mávnutím kouzelného proutku přesunuly jinám a já si vychutnávám výhledy na severní stranu k Popradu a Vysokým Tatrám. To světlo se nakonec ukáže být zcela báječným právě pro focení.

Jen takové uschlé trávy

Tohle fakt miluju!

První větší cíl na trase je mi teď útulňa Andrejcová. Na tu se moc těším. Prošla totiž  rekonstrukcí . Parta nadšenců ji opravuje, a vlastně z ní a jejího okolí udělala přímo „poutní“ místo. Kus pod Bártkovou při prudkém a nepříjemném sestupu do Ždiarského sedla musím prokličkovat pře nejšílenější polomy co jsem zatím na trase měl. Ale naštěstí už je stezka zprůchodněna. Musel to tady být ale pořádný mazec, když to padalo!

Stredná hola 1876 m

V pozadí je možná Kriváň.

A konečně se mi před očima kráska objevila. Andrejcová. Fakt kouzelné místo, které mám navíc ještě umocněné skvělou viditelností a slunečným počasím. Jsem tu sám. Dávám oběd, píšu se do návštěvní knihy a při pozdějším odchodu i přispívám do dobrovolné kasičky. Tohle tady fakt nemá chybu. Andrejcová – k tobě se musím zase vrátit a na noc!

Před Andrejcovou – Ždiarské sedlo

Andrejcová

Oběd  u Andrejcové

Ale konec rozplývání se. Čeká mě výstup na Velkou Vápenici . Tady se trasa prudce lomí – v mlze to tu může být nebezpečné místo.  Pak následuje naprosto únavný a nekonečný sestup do sedla Priehyba.

Mám toho plný kecky

I když mám trochu svrbení v nohách dát si ještě pochod  až k další hřebenové útulni – Ramži nakonec díky hrozícím bouřkám končím tady . Přístřešek co zde stojí neni vůbec vhodný na přespání a tak stavím na trávě tarp. Mračna nad hlavou a hřmění mě už nemusí nijak trápit. Od 16,30 si pěkně hovím na karimatce, poslouchám muziku a relaxuji. Zítra mě čeká pěkná šichta.

Sedlo Priehyba – bouřka naštěstí přešla vedle.

Peříčko – to na mě myslí  Bílá čarodějka

Den jedenáctý – z Priehybi na Štefáničku

Hned po ránu se člověk pěkně zahřeje. Stoupání na Kolesárovou je do kopce!

Vstávám v 5.00. Vnitřek tarpu je pěkně orosenej. Já trubka ho zbytečně přitisknul až k zemi a vítr neluftoval. Spalo se dobře. Medvěd naštěstí taky nepřišel. Z potoka přefiltruju vodu do lahve. Litr musí zatím stačit. Čeká mě pěkný převýšení, tak kdo by se s tím tahal. V 6.30 vyrážím. Z Priehyby začíná hned po pár metrech pořádný stoupák. To neni žádný brdeček, ale pěkná „stojka“ /cyklistické termíny/ Je to fakt hustý. kopec se jmenuje Kolesárová. Konečně nahoře. Cesta se hezky klikatí mezi kosovkou. Zvoním jak o život. Co kdyby méďa čekal někde v roští. Konečně zase výhledy na V. Tatry.

Krásně se v dálce rýsuje Kriváň. Pak je to trochu otravné šlapání po vrstevnici obklopen lesem Nic neni vidět. A docházím na Ramžu. Tady je poznat , že sem bohužel zavítají i lidé, kteří by snad ani neměli vytáhnout paty z města. Je to škoda protože i tuto útulnu se snaží někdo trochu udržovat. Navíc také na pěkném místě .

Ramža

Šlape se mi dobře. Přichází Čertovica. Vlezu do první hospody neb bych potřeboval kofejnovou vzpruhu. Pingl má soukromý hovor a na mě dlabe. Tak se zase zabalím a jdu pryč. Musím to rozchodit. A to teda pořádně! Stoupání z Čertovice pod sjezdovkou až na Rovienky 1602m je pořádně zahřívací  krpál .

Čertovica a za ní stoupání po sjezdovce vzhůru

A opět se mi nad hlavou začíná formovat pěkná bouřková oblačnost. Teď z toho mám ale fakt trochu vítr. To mi dodává energii a tak šlapu  jak o život.

Bouřkové mraky mi dodávyjí „křídla“. Pod Ďumbierem je na chatě fajn. Ty panorámata jsou úchvatný.

Bouřka nad hlavou ale stejně si nenechám ujít cvaknout tuhle nádheru.

Když v Tatrách tak ke sváčině tatranku!

Naštěstí bouřka prošlo kousek dál a když si dávám sváču už na dohled Štefanikově boudě a kus za Panskou holou , můžu být v klidu.  Na chalupu docházím v mírně euforické náladě. Je to další bod na cestě na který jsem se těšil. Počítal jsem i s ubytováním.

Bouřkové mraky mi dodávyjí „křídla“. Pod Ďumbierem je na chatě fajn. Ty panorámata jsou úchvatný.

Moc lidu tu neni . Dva kluci  kteří vyrazili na pár dní , chatár a jeho žena s děckem. Za 16 éček na cimře. No tak co se dá dělat, beru. Večer popíjím půl litrový místní bylinkový čaj , dobíjím elektroniku a píšu deník , cucám drahej citronovej Radler. Cítím se dobře a navíc jsem motivovaný Soníkem – prý je na mě pyšná! Je to bezva holka!  Udělal se nádherný podvečer.

Jasně, je to cesta SNP, tady to je i napsaný.

Den dvanáctý – Nízké Tatry – západ.

Vstávám kolem 4.30. Venku za okny to vypadá na jedno z těch úžasných horských svítání, kdy slunce neni ještě vidět, ale obzor se už  barví do purpurové a oranžové a ostře vykresluje obrysy kopců a údolí.

Svítá a já se kochám.

Za tmy v pokoji /abych nebudil spolunocležníky/ rychle dobalím bágl. Sním z večera  namočené vločky a zapiju to vodou při čištění zubů. Cítím se dobře. Vycházím do chodby a jdu ještě smotat tarp, který jsem sušil v sušárně. Doplňuji vodu zase na jeden litr a nechápu , proč na WC mají nad kohoutkem napsáno, že voda neni pitná. Pro jistotu do flašky šoupnu jednu tabletu šumáku. Pět minut po šesté vycházím , ale hned musím cvaknout pár obrázků.

Setkání na stezce, svítání na Chopku,záchranáři na Chochulce. Ana závěr nekonečný sestup do Hiadělského sedla.

Chodník stoupá po úbočí Ďumbieru do sedla. Je to takový  tatranský chodník, chvílemi si i zabalancuji po kamenech. Zkraje jdu trochu ztuha, ale to se časem výrazně zlepší. Jak tak se skloněnou hlavou šlapu, hůlky klapají o kameny, v jednu chvíli výjmečně zvednu hlavu a zrak mi padne na  nádherného kamzíka. Stojí nade mnou asi 4 m . Vítr si mu pohrává se srstí kolem ocasu. Stojí nehnutě a upřeně mě pozoruje. Tak ho slušně pozdravím a poprosím zda by chvilku nepočkal. Musím si narafičit foťák. Smůla! Mám nasazený zrovna širokáč.  Kamzík chvíli trpělivě pozuje, ale pak se s nedbalou elegancí začně ode mě vzdalovat. Bylo to pěkné setkání na stezce.

Setkání na stezce, svítání na Chopku,záchranáři na Chochulce. Ana závěr nekonečný sestup do Hiadělského sedla.

Konečně jsem v sedle. Bez batohu si dojdu podívat až na hranu. Prudce do mě udeří ledový vítr a zároveň oslepí záře nízko stojícího slunce. Natahuji buff jako kuklu. Bože můj, to jsou ale panorámata!

Ani nevím jak a jsem na Chopku. Najvyšší místo na cestě SNP.

Kamenná chata na Chopku

Kamenná chata je otevřená až za půl hodiny. Kafe nebude. Už se chystám odejít , tu se objeví místní šéfik. Kuchař, obsluha, meterolog, recepční. Sympaťák daniel. A co bych si takhle po ránu přál? Pořádný kafe a budu spokojený. OK, neni problém. Pouští mě do lokálu a dělá mi za 2 éčka výborný espresso. Cukr a mlíko podle libosti. Interier chaty je moc pěkný. Kupuji si přívěšek na krk. Vzpomínka.

Hřeben kousek za Chopkem. Sněhu naštěstí neni moc.

Mám trochu obavy zda nebude hřebenovka ještě dost pod sněhem, ale ukáže se že je to naprosto v pohodě. Je nádherně i když fouká ledově. První větší cíl je Chabenec. Fakt je ten že se mi už z paměti vytratilo, jak některé z těch výstupů na jednotlivé vrcholy rozeseté po hřebenu až po Prašivou , jsou ostré.  Potvrdilo se opět , že raději dvakrát půjdu do krpálu nahoru než jednou dolu. Blahořečím svým hůlkám.Téměř nikoho nepotkávám Snad jen dvě dvojice kráčející v protisměru.

Je to cesta hrdinů SNP . O tom neni pochyb.

Horské suché trávy, linie hřebenů. To jsou prvky v krajině co mě přitahují.

Před výstupem na V. Chochulu nasazuji sluchátka, poštím něco od Hobousáků a zvesela si halekám do kroku.A jak tak pěju z plných plic, skončí kosovka a na travnatém plácku sedí kluk a směje se od ucha k uchu. Sundavám sluchátka a dáváme se do řeči. Že mě slyšel už asi deset minut než jsem se objevil.  Byl z Bánské B. a jen tak si vyběhnul na 40 km procházku. Prostě pohodář.

Po těchto krasavcích jsem každou chvíli šlapal. A dalo dost práce žádného nezašlápnout.

Zlatým hřebem dne bylo sledovat záchranářský vrtulník , jak trénuje nabírání lidí na lano z vrcholu M. Chochuly. Pěkně si je zavěsí jak hrozen a odlétá s nimi do doliny.

Trénink záchranářů na malé Chochuli

Procházím kolem nenápadného vrcholu prašivé a vím, že pro mě přechod N. Tater končí. Teď jen „přežít“ úmorný sestup do Hadielského sedla a hlavně najít vodu. Som  žízniviý ako ťava.

Setkání na stezce, svítání na Chopku,záchranáři na Chochulce. Ana závěr nekonečný sestup do Hriadělského sedla.

Konečně útulna v Hriadielském sedle. Voda tady samozřejmě neni , ale naštěstí si všimnu , že když se vydám ještě asi 400 m po žluté , tak by tam měla být. A fakt nacházím dobrý pramen. Jen je dost zanedbaný. Snažím se to trochu napravit. A hlavně načepuji 3,5 litru skvělé vody.

Najít vodu , když je člověk žízniví, to je dar nad všechny poklady světa!!

ÚTULNA

Vracím se k útulni, připravím si spaní v patře. A pak rozdělám parádní oheň. Krásný podvečer byť narušovaný bzukotem drátů vysokého napětí. Tak jsem dokázal dát N. Tatry za tři dni.Paráda.

Večerní meditace podbarvená bzučícími dráty vysokého napětí.

Den třináctý – mokrý!

Spaní v „patře“ v Hadielském sedle.

V noci mi zase nedal usnout ten litr zeleného čaje co jsem popíjel u ohně. A taky hodně silný , nárazový vítr. Pekelně silný. Ten pak po půlnoci přinesl déšť. Nejdřív nesmělé šustění později pěkný bubnování. Dalo se to čekat.

Deštěm den začíná, deštěm den končí. Deset hodin v mokrých botách, Velká Fatra zasmušilá a drsná.Díky recepční na hotelu nacházím „Jedovou chýši“. Oheň a večerní návštěva zahámějí chmury.

Kozí hřbety obcházím po vrstevnici. Tady jsem se podruhé zpronevěřil červené značce.

Vstávám později než obyčejně. Nechce se mi do deště. Nakonec na sebe navrstvím oblečení pro mokré počasí. Ale nedělám si iluze. Dříve nebo později, stejně budu mokrý. Hlavně boty. Ty Merilly mě fakt zklamaly. Prý goráč!  Pončo je taky starý a dost zoufalý a bunda má svoje dávno poctivě odslouženo. Rozhodnutí padlo. Přes Kozí hřbety v tom sajrajtu a mlze nelezu. Obcházím kopec po žluté a na červenou se napojuji v sedle Hadlanka. Nedá mi to abych i v tom mokru necvakal. Mlha se válí přes kopce. Sem tam jak roztržená opona. Potkávám v tom šustění deště stádo vysoké.Do toho se ale pěkně zvýraznila barevnost listí, kůry stromů, trávy, atd. Nádhera.Jen si nadávám , že jsem nedal pozor a ztratil kdesi sluneční clonu pro Tamron. Teď by se v dešti hodila. Kromě toho jsem i ztratil obě přední krytky u obou mých objektivů. No prostě  škoda mluvit.

Deštěm den začíná, deštěm den končí. Deset hodin v mokrých botách, Velká Fatra zasmušilá a drsná.Díky recepční na hotelu nacházím „Jedovou chýši“. Oheň a večerní návštěva zahámějí chmury.

Tohle mlhavý počasí je naprosto úžasný pro svoji barevnost „měkkost“ světla.

Bučiny v dešti a mlze.

Konečně jsem v Donovalech. Jdu nejdříve do „Íčka“ Jaké má být počasí. Prý hnusně déšť další dva-tři dni. paráda. Pak si jdu dokoupit zásoby do obchodu. A nakonec přeci jen vyrážím v dešti a mlze na Velkou Fatru.

To na co ukazuji je krpál jak hrom. jsem z toho docela přešlej.

První naprosto smrtící stoupák je hned za Donovalama na Novou Holu 170 m  a Zvolen 1402 m.

Pak se to trochu uklidní ale přesto jsou to tady pěkné kopce.  Jednou se mi povede krásně ztratit červenou. Po zjištění, že jsem naprosto mimo, následuje výstup kolmo do vrstevnic v mokrém porostu. Každé zavadění o listy, větve, vysokou trávu mi přináší další litry vody do už tak mokrých bot. Konečně jsem zase na červené.  Najednou les končí a přede mnou se objeví ty krásné a majestátní kopce Velké Fatry.  Križná , Ostredok, Čierný kameň, Ploská.

Vrcholy a hřebeny chvílema mizí a zase se objevují v chuchvalcích mlhy a nízké oblačnosti. Já si to namířím opět kolmo vzhůru na Križnou 1570 m .

Vrchol Križné. Vojenský objekt v pozadí. zákaz focení. No to je toho!

Jak z Pána prstenů.

Pak následuje pozvolný sestup a najednou jsem u kralovi studni – pramenů  O pár set metrů dál je hotel Kralova stuďna. Zajdu se podívat dovnitř a vyzvědět ceny. 13,5 éček ve vlastním spacáku. Ale kdybych nechtěl , tak mi recepční vyradila cestu k útulni. Zlatá duše! A tak po jednom pivu a kávičce šlapu opět kus zpátky, abych po zelené značce došel až ke zdálky viditelnému kříži. Památník obětem hor. O kus dál je i památník SNP a mezi těmito dvěma body se nachází úžasná jedová chýše.

„Jedová chýše „

V přestávkách mezi drobným deštěm ještě dojdu pro nějaké dříví. pak se mi podaří zatopit. Vařím, suším a hovím si a odpočívám. Jsem fakt dneska utahaný.  Je to parádní.

Povedlo se! Oheň hoří , ale nebudu se chlubit , jak jsem to dokázal.

Večer už zalézám do peří když tu hlasy. Objevilo se několik kluků s báglama. A že prý jdou jen na víkend , ale tady spát nechtějí.  O pár set metrů níž je mnohem lépe vybavená salaš. když viděli kouř tak šli omrknout kdo je tady. Docela si dlouho na stojáka povídáme protože jeden z nich šel SNP v roce 2009. Na závěr  od nich kromě tajtrdlíka calvadosu dostanu i krásně voňavou, dlouhou, domácí klobásu. Tak to kluci fakt díky!

 Oheň a večerní návštěva zahámějí chmury. A ještě calvados a klobáska. Kluci díky!

Konečně usínám a jsem v suchu.

 Den čtrnáctý – Kremnickými vrchy v mokru.

Mokro nahoře, mokro dole. Všude mokro. Ale ta atmosfera je tajuplná a mysteriozní.

Budíček v 5.30. Prší!  Povedlo se mi ještě rozdmýchat oheň. Vařím svoje kafe, výjmečně jsou k snídani rohlíky, paštika a tvrdý sýr. Konečně vše zabaleno . Boty trochu vyschly, ale to je stejně fuk . za půl hodiny budou zase durch. Furt prší , je mlha a fouká docela studeně. vražedná kombinace.Prvních cca 8 km furt po silnici . To je za trest. Ale flastně mně to tolik nevadí, protože to sucho v botách vydrží déle.

Lesem dál a dál.

Jsem konečně v sedle Malý Šturec. Během těch cca 8 km jsem natrefil asi na 1-2 potencionálně použitelné přístřešky na přespání. Ale bez vody.

Jsem poněkud zmoklí. A to co mi vyrůstá za hlavou je už minulost.

Ze sedla opět stoupám a pak klesám a zase stoupám a zase klesám. Furt prší. Prší dvojnásob. To když se cesta vine po úzkém chodníčku mezi listím stromů.

Celou noc a část dne opět v mokru. Historický střed Evropy mně připraví krásný večer. Bratr kapucín načepuje vodu a pod tarpem se usíná sladce.

Ocitám se na konci V. Fatry a přecházím do Kremnických vrchů. Jsem docela už utahaný z těch prudkých stoupáků. A při následném klesání to na kluzkém a blátivém podkladě pěkně jezdí. Vrcholová partie Kremnických v. je  ale v tomto počasí tak nějak tajuplná a fantastická. Borůvčí které je tak vysoké, že při sbírání bych se nemusel vůbec ohýbat. Priečný vrch 1047 m , Svrčinník 1313 m , sedlo Flochovej a pak stoupání na Tabľu 1178m. Kordické sedlo a stoupání na Vyhnatovou 1283.

Detaily

Určitě jsou Kremnické krásné kopce i lesy zvláště třeba na podzim . To pak tady musí být parádní barevnost a zároveň i divočina.

Kdo mi zodpoví co znamená ta spodní značka??

Já si ale okolí až tak neužívám . Mokro v botech mi začíná dělat neplechu s chodidly.  Na Skalce je velký areál . Ale vůbec se mi tam mezi lidi nechce. A tak naopak přidám do kroku a mým cílem se nakonec stane  Střed Evropy. Nejdříve jsem ale k němu musel dojít opět po silnici. A tím pádem začínám cítit jak záda, tak zase chodidla a paty.. Vše je navíc umocněno tím rybníkem co mám v botách.  Střed Evropy – kostel Jana Křtitele a malý nově postavený kláštěr nebo spíše sídlo kapucínů. Ta jejich moderní budova je v kontrastu s kostelem.

Bratr kapucín šel pro pitnou vodu .

Nakouknu do kostela. Bratr kapucín zrovna luxuje koberečky a smejčí prach.   Ptám se na vodu – měl by tu být pramen a zároveň získávám požehnání pro dnešnín přespání pod tarpem .Jako zázrakem se dělá slunečný , krásný podvečer.

Večer se udělal přívětivý. A s takovou to ochranou se usíná v klidu.

A tak kousek od kostela stavím tedy tarp. Na trávě  a ve Středu Evropy . Po uvaření zalézám na kutě a zjišťuji , že jsem v teritoriu mravenců. No jestli je naštvu, tak noc bude plná vášní!  Snad mi Jan Křtitel pomůže k lepšímu nedělnímu počasí. A k nohám , které mě ještě ochotně ponesou dál.

Den patnáctý – krajinou vápenců , prudkých stoupání a  dalekých rozhledů .

Psaný deník tento den mlčí a v diktafonu jsou jen drobné zmínky. takže opět následují fotky a snad i nějaké popisky.

Sklenianské luky – byť nevysoká ale velice malebná krajinapohoří Žiar

Trampská osada u jalovských lazů. Tahle super maringotka byla vyjímka. Jinak samý srub nebo chata. Moc pěkné místo i na přespání.  Voda nenalezena. Ale za to jsem zahlédl u jedné chaty nejdříve pořádně zablácený terénák a pak… naražené štěně piva. Tak mi to nedalo a šel jsem blíž.

Kolem skomírajícího ohně  seděli tři braši a pekli slaninu na roštu. Slušně jsem pozdravil a povídám : “ pánové když tady vidím to štěně, nebylo by na prodej jednotočený po smedného poutníka. „

Pánové se neupejpali a jedno grátis natočili . Když se pak dozvěděli odkud jdu , tak přidali ještě kozla v plechu jako sponzorský dar. / slaninka už ale navíc nebyla/ Tímto jim na dálku znova děkuji.

Pak se přede mnou zjevil tento  homolovitý krasavec.. Kopec zvaný Vyšehrad.  Ne to nejsem v Praze ale ve slovenském minipohoří pohoří Žiar.

Stoupání na vrchol bylo fakt dost strmé. Ale díky vysekanému lánu lesa  jsem se mohl pěkně kochat. V horní části pak na mě vykoukla takováto krásně narostlá sosna.

A jsem na vrcholu Vyšehradu.  Představa že bych tady zažil svítání mě lákala , ale nakonec jsem pokračoval dál. Kdysi hoooodně dávno tady celý tento vrchol a přilehlé okolí bylo hradiště v období Velké Moravy.

Čekal mě jak jinak než strmý sestup po naštěstí suchých vápencových kamenech až k silnici  u Vyšehradského sedla. Od něj opět pozvolna stoupám po krásných loukách. Ale na okraji lesa  v závětří , stavím tarp. Dnes už mám dost.

Po cestě člověk narazí na různé zajímavůstky. Ale tahle dřevořezba byla opravdu monumentální. Obzvlášť na tom starém vyběleném pahýlu . Že by to něco symbolizovalo? No necvakni to!

Večerní focení už ze spacáku. Tam napravo z toho kopce jsem sestupoval z Vyšehradu.

Další pokračování bude následovat.

Více fotek na tady Picasa