Mohl bych tento příspěvek klidně nazvat „ A léta běží, vážení“ /tak se jmenoval jeden rozhlasový pořad/ protože mi to připadá jako nedávno, kdy jsem na svůj blog vložil poslední příspěvek.
Nicméně blog si žil sám svým životem a u mě nebyla potřeba touto formou něco prezentova.
Nedávné tři dny mi ale připomněly že blog by šlo oživit.
Vzhledem k tomu , že mi záda dávají docela pokoj , touha vyrazit zase pod širáček , dát si trochu fyzicky do těla a zažít ty fajnové chvilky při povedených bivacích ,ranních vstávání a hvězdami nad hlavou , se stala neodbytnou.
Hraniční hřeben Hrubého Jeseníku a jeho nejbližší okolí byly pro mě „terra incognita“.
Bylo rozhodnuto. Autem přes Polsko cca 60 km do malého městečka v podhůří Międzygórzu .
Tam dávám kletr na záda a začínám stoupat cca 1,5 hodiny k chatě Na Sněžníku.
Pořád jsem ještě u Poláků, ale po dalším 1,5 km stoupání překračuji hranici a dávám si ještě několik poschodí na ochoz rozhledny. Kralický Sněžník nabízí parádní kruhový rozhled.
Další část trasy , jejíž hrubý nástřel jsem si doma vložil do Locusu /super navigace- doporučuji/ jsem operativně změnil. Další cíl pro mě bude Kladský průsmyk , ke kterému se dostanu striktním sledováním jak zelené turistické značky, tak hraničních patníků.
Vlastní sestup z Kraličáku není vůbec zadarmo. úzká , kameny a sutí pokrytá a kořeny stromů prorostlá stezka. Aspoň je poznat že člověk jde v horách a ne někde na promenádě. I tak jsem potkával spousty výletníků , kteří touto cestou naopak na Kralický Sněžník stoupali, na nohách nazuty v sandálkách naboso, prima botičky do parku na vyšším podpatku, nebo naopak v těžkých velehorských pohorkách. Teplota se pohybuje kole 30 stupňů ve stínu a tak je člověk vděčný za stín , který zde mezi stromy , je.
Nakonc se ale přeci jen dostávám na svahově příjemnější profil a už úplně osamoceně docházím do Kladského sedla. Docela jsem se těšil na jedno točené v místní pěkné osvěžovně – Chata Kladské sedlo , ale jako na potvoru měli zrovna zavřeno.
No nic, vody táhnu až dost aspoň si odlehčím bágl.
Pokračuji dál po zelené až k rozcestí Nad Aloisovým pramenem.
Zde odbočuji na červenou značku a po ní se dostávám k chatě Paprsek.
Tady už začínám docela cítit nohy. Naštěstí jen ty a nikoliv záda. Ta překvapivě dávají pokoj. Proto na zdárný průběh dávám super kvasnicovou desítku a pak ještě jednu.
Příjemně hydratovaný asi po hodině už v naprostém poklidu docházím asi kolem šesté k Dalimilově rozhledně na Větrově.
Celé toto místo mě nadchlo. Široko, daleko posekané louky, seno stočené do balíků, a na vršku jak majestátný gotický hrad stojí masívní kamenná rozhledna. Tentokrát na hořejšek nejdu. Jednak pro to, že vstup je řešen formou turniketu , který se otevírá zakoupením v automat a také pro to, že i od paty rozhledny je pěkný výhled.
Počkám necelou hodinu , až poslední návštěvníci odejdou, pak odjede i obsluha blízké osvěžovny a jsem zde sám. Na spaní ale sestoupím kus cesty zpět. U balíků stočeného sena zase po letech vypnu pončo jako tarp, uvařím na liháčku čínské nudle a jako sladkou tečku čaj a sušené meruňky. Ještě chvíli pozoruji krajinu kolem jak se barevně mění ve zlaté hodince. Nakonec spokojeně ulehám a do uší mi vyhrávají Hoboes z mp-trojky. Jo, dobrý den!
Howgh
Den druhý.
Vstávám kolem 5:30 a už na šestou jsem zase na cestě. Od rozhledny sestupuji po úbočí směrem ke Starému městu na Moravě. Ráno je fantastické.
Ráno jsem jen zabalil s tím , že snídani si dám časem někde jinde. A tak když najednou u cesty narazím na plastový box s nápisem „Pitný bar“ a okolo se nacházejí různé butylky s medovinovým likérem, bylinnou hořkou, , vodou i coca-colou. Tak neváhám , do kasičky vhodím 50k,- a kopnu do sebe k snídani dva panáčky likéru. Pravda, pro následující pohyb by kafe a kus chleba byly vhodnější, nicméně celé tohle překvapení mi fakt udělalo radost. Snad jen že v kasičce nic necinkalo přestože v knize návštěv bylo spousty chvalozpěvů. Tak nevím jak dlouho to neznámý nadšenec vydrží provozovat.
Ještě před Starým městem ale uhnu na nabízený okruh naučné stezky po blízkých betonových pevnůstkách.
Zprvu se trochu zamotám, cesta nebyla úplně jasná, ale Locus mě zase vyvedl na správný směr.
Hned v první pevnosti se zrovna probouzejí návštěvníci.
Jsou zde na návštěvě u přítele, který společně s dalšími nadšenci o tyto pozůstatky z druhé sv. války , pečují .
A jelikož jsem na Moravě , tak jsem pozván k snídáni. Teda jen k aperitivu. Tajtrdlí slivovičky po ránu zbaví tělo veškerých neduhů co by na něj přes den číhaly.
Chvíli poklábosíma pak opět pokračuji dál.
Ve Starém Městě na Moravě konečně kupuji snídani. Kefír a jablečnou buchtu.
A čeká mě už zase stoupání. Cílem by dnes měl být opět pramen řeky Moravy. Vlastně cca 300 m pod ním pozůstatky bývalé chaty a hostince. Bylo by to ideální místo na přespání. Voda blízko, večerní ranní výhledy , blízko na vrchol Kralického sněžníku.
No , byl to docela nářez. Přeci jen moje nohy si sakra odvykly chodit s mrchou na zádech do takových kopců a navíc v takovém takovém vedru. Ale den je dlouhý, touha silná, záda neprotestovaly a tak jsem to dal !
U pramene Moravy nabírám pitnou vodu a scházím ke Slůněti. Je ještě brzo na přípravu místa na spaní, pořád proudí výletníci nahoru i dolu. Nicméně po sedmé už je celkem klid. Jen se zde objevuje ještě jedna zájemkyně o místo na zemi a po ní mladá dvojice , která řeší stejný problém.
S Petrou, tak se jmenovala ta první, si pěkně pokecáme o vandrech i o Jeseníkách. Ty jsou její domovskou doménou. A navíc bylo srandovní , že jak já tak i ona jsme čerstvým „dědkem“ a „babkou“ Já s vnučkou , ona s vnukem . A obě mimina narozena v lednu.
Někdy se to tak sejde.
Svoje ležení si udělám uvnitř zdí na hliněné , prašné zemi. To mi díky dobré karimatce nevadí. A ještě že tak. Kolem osmé vidím od západu mraky, později se mění jak barevně tak hustotou na „mordor“ Dokonce jsou patrná místa, kde z nich na zem padá voda. Neváhám stavím opět pončo-tarp. Trochu jsem odfláknul vypnutí a to se mi mělo v másledujících hodinách trochu vymstít . Když mi spadla na hlavu první kapka zalézám pod plachtu do spacáku a tyvekového žďáráku. A je to tady. Déšť se mění v lijavec. A tak se to několikrát opakuje. Do toho vítr. Jsem celkem v pohodě. Jen blbě vypnutá plachta celou následující noc odporně pleská, a bouchá ve větru. Takže o nějakém souvislé spaní se mi může jen zdát. Ale voda na mě nemůže.
Howgh
Čtvrtek ráno- den třetí
Probouzím se ,nebo spíš vstávám kolem páté. Neprší, je docela chladno , a když sebou mrsknu , možná chytnu i východ slunce na vrcholu.
Vařím čaj, sním něco ze zásob, zabalím A opravdu, přesně na čas, pár desítek metrů pod širokým vrcholem Kralického Sněžníku ,vítám slunce s foťákem připraveným k focení. Je to paráda!
Pak začínám dlouhý a úmorný sestup k autu. To už začínám pociťovat jak nohy , tak i trochu záda. Neni divu. Bez tréninku , po takové době, docela slušný výškový a vzdálenostní nářez. Cca 65 km/1700 výškových metrů
Když to nakonec shrnu, tak spokojenost. Krajina vhodná pro vandrování s mnoha možnostmi přechodu i do nebo z Nízkého Jeseníku a blízkých Rychlebských hor.
Dostupnost přes Polsko lepší jak do Krkonoš. Docel častá možnost nabrat vodu ať pitnou nebo pitnou díky filtru.
Howgh
více obrázků na galerii Zonerama: Hrubý Jeseník – po třech letech opět na vandru
