Kargyak je na dohled.
Ale ještě před tím , než do něj vstoupím dávám svému tělu konečně nějaké jídlo. Těžké ale dobré rybičky v tomatě jsem táhnul celou dobu pro chvíli, kdy už ¨se na maggi nudle nebudu moc ani podívat. K nim červenou cibuli, placky od snídaně,slané krekry. To vše mi fakt spraví jak chutě tak náladu.
Vstup do domku
Kargyak vypadá opuštěně. Na jednom dvorku, ale sedí několik žen co intenzivně šermují pletacíma drátama. A jedinný muž. Namyal Dorge , tak se jmenuje. Ten mi po chvíli nabídne homestay. Cenu z něj ale ani za boha nevymáčknu. Jdu na prohlídku. Venkovské stavení místního typu s nízkým /i pro mě! / vchodem. Jsem opět usazen do kuchyně s malými kamny na vyvýšené koberečky. Místnost je víc zašlá jak ta, kterou jsem navštívil v Cha. Na barevný nízký stolek je přede mě postaven první z mnoha čajů s mlékem. Snad můj zažívací systém je už natolik odolný, že tady přežiji jak čaje tak budoucí večeři.
Jako místnost na spaní je pro mě určen kutloch sloužící pro sušení jačího tvarohu a sklad domácích potřeb. Nebudu v něm ale spát sám. Usměvavý syn majitele Tenzing tam bude spát ve svém spacáku také.
Sluneční škola – místnosti pro personál
Sluneční škola – třídy a učitel
Je zde zrovna na návštěvě mladý učitel ze Sluneční školy. Zve mě na prohlídku. Škola je na vršku nad vesnicí. Je to několik budov vystavěných ze stejného materialu jako jsou zanskarské domky. Budova pro personál, ubytovna pro žáky – ti jsou zde vlastně v jakém si internátním režimu. A vlastní škola. Ta je víc prosklená a natočena tak , aby i slabý sluneční svit v krutých zimních měsících dokázal uvnitř vytvořit teplotu aspon 15 stupnů. Navíc cirkulace teplého vzduchu a akumulace ve zdech fungují jako další topení. Více o projektu a organizátorech je zde. 
Učitel mi vše ukazuje , uvaří opět další sladký čaj a svěřuje se se svým životem tady. Neni vůbec jednoduchý a optimistický. Nechávám mu 500 rupek jako sponzorský dar. Je opravdu vděčný.
K večeru se zdvihá opět silný vítr.Před přechodem nejvyššího místa na trase – sedlem Shingola 5050m mě bude čekat určitě jeden bivak. Teploty už po západu slunce klesají hodně nízko a tak tuším, že to bude tvrdé. Utěšuje mě ujištování místních lidí, že sedlo je ale průchodné a beze sněhu.
Vrátil jsem se do doupěte , sedím v kuchyni, popíjím čaj. Dorge sedí vedle, brumlá si svoje mantry, které si čte z malých roztrhaných paperbacků. Pak začne plést knoty do olejových lampiček. Knoty jsou z vlny vlastních ovcí. A máslo se rozpouští na kamnech v jedné ze dvou konvic.
Na kamínkách které vydávají slabé ale příjemné teplo se cosi vaří. Kolem kamen se pohybují dvě ženy. Mladší a méně vrásčitá je nejspíš žena Dorgeho a druhá, která by z flaku mohla zahrát nejstrašidelnější čarodějnici z pohádek je asi matka.
Obě jsou ale docela milé. Jen ukrutně špinavé. Když pozoruji jak společně s Dorgem po čase začnou vytvářet večeři, jak si Dorge stěžuje na kruté bolesti hlavy a pořádnou rýmu a při tom loupe a krájí zeleninu , jak babičce teče z nosu šílená zelená nudle a jak jejich rukama co přikládají sušené zvířecí koblihy, prochází budoucí večeře, uvažuji zda přes hlad co cítím budu schopen večeři sníst a pokud ano zda bez následků. 
Rýže se dělá v papiňáku, zelenina se orestuje na jačím másle zprudka na pánvi a přejde varem v dalším hrnci. Pak jako první dostávám na velký nerezový talíř kouřící voňavou rýži, k ní dušenou směs zeleniny a brambor.
Po závěrečném čaji zalézám do svého spacího skladiště . Spí se mi s plným žaludkem a pod střechou opravdu dobře.
Můj spací kutloch. V pozadí to bílé se suší jačí tvaroh a sýr
29.10. 2017
V hrnci je polévka z tsampy s kousky sušeného jačího tvarohu.
Budím se kolem sedmé. Vedle mě ve spacáku spokojeně odfukuje syn majit
ele Tenzing. A jelikož slyším z vedlejší
místnosti ruch, oblékám se do pochodového a jdu na průzkum. Ale kromě staré babičky , všichni ještě leží pod dekama . Omlouvám se a jdu opět zpátky. Za chvíli pro mě Dorge přichází. V kamínkách už žhnou sušená zvířecí lejna, z velké konvice se kouří. Dostávám snídaňový čaj, pak omeletu asi ze dvou vajíček a rozpečené starší placky.
Jestliže jsem měl starosti s hygienou včera večer , tak teď ráno mi to dává zabrat mnohem víc ! Navíc úplně všichni chrchlají, popotahují, tahají šílený soply co jim visí z nosu do sebe.Dorge má chřipku jako z praku a tak mu dávám z lékarničky šest paralenů. Stará babička má u n
osu velikánskou žlutozelenou nudli a ta jí při nádechu zajede do nosu a při výdechu se houpe pár centimetrů pod ním. Nakonec se vysmrká do ruky a tu si opláchne v kbelíku s vodou v rohu místnosti. Společné umyvadlo. Dorge mi svoji rukou plácnul omeletku pěkně na poloteplou placku. Beru si poslední lactobacily a dvojitou dávku celaskonu. V osm se loučím a vycházím .
Opouštím Kargyak
Slunce je ještě za kopci a tak je pěkně mrazivo.Široké údolí ale působí přívětivě.Moji zdánlivou samotu po chvíli naruší jezdec na neosedlaném koni. Jede zkontrolovat své volně pasoucí se stádo kdesi v kopcích.
Postupuji vzhůru údolím. Řeka Kargyak Chu po mé pravici hučí a zpívá. Přede mnou se jako Hora osudu tyčí tvarově úžasný kopec. Gonporangjon – posvátná hora, hora Ochránce dharmy . Míjím několik dobrých bivakovacích míst. Překračuji několik v tuto dobu malých, pramenů a říček. Moje stezka vede po pravé straně hory , která jako obrovský strážce uzavírá toto zanskarské údolí. To se na jejím úpatí větví ve dvě boční menší údolí. A ta ve svém závěru končí v ledovcových polích vysoko kolem 5000 metrů.
Po najití správného směru a překročení kamenité moreny , přicházím na místo Lakhong. Slunce je schováno za kopci a mraky.
Kargyak nechávám za zády – pohled zpět.
Gonporangjon
Cesta vede do pravého svahu. Jak tam ty auta mohou vůbec jet?
První most byl fuč. Že bych musel brodit?
Krajina kolem mě zešedla a stala se ledově chladnou. Nacházím malý mostek přes prudkou a mléčně zabarvenou prudce tekoucí říčku. Doplňuji vodu do lahví a dávám malou svačinu. Ztěžklý batoh o 2,5 l vody nahazuji na záda a jsem rozhodnutý dojít až do BC campu pod Shingo la. To jest do 4750 m. Bude to dobré východisko pro následující den .
Naštěstí další je funkční.
Stezka se změnila na širokou kamenito- písčitou „silnici“. A to doslova, před chvílí jsem zahlédl jak od míst kam budu stoupat přijíždí místní druh nezničitelného džípu. A jede směrem ke Kargyaku. Opravdu již funguje možnost projet celý úsek mezi Darchou a Kargyakem v autě !! Tak nyní po této silnici stoupám v dlouhých cik-cak traverzech vzhůru.
Pohled zpět k mostku a místu ,kde jsem přecházel řeku
Jen místy využiji ke zkrácení starou úzkou pěší stezku. Při pohledu zpět mám krásný pohled na celou předcházející trasu. První možnost bivaku v kamenné chýši vystavěné pod obřím balvanem zavrhuji. Zatím nefouká.
Kamená chýše je vidět vpravo blízko středu
BC kemp je o kus dál. Je to plácek, který v turistické sezoně musí být příjemně zelený, ale nyní díky uschlé nízké trávě a hromadám odpadků nijak nevybočuje a navozuje stejně nehostinný pocit který mám z okolní krajiny. Je to tady fakt jeden velký smeťák. Proto mám problém najít místo pro tarp. Naštěstí nacházím jedinou kamenou ohrádku, která je funkční a čistá. Částečně mě bude krýt i proti větru. Jen nemohu do země zarazit žádný stanový kolík. Je tvrdá , kamenitá. Rozhoduji se tedy pro klasický širák.
Obloha sice vypadá na sněžení, ale nakonec mám štěstí a z nebe nic padat nezačne. Kolem páté odpoledne se vítr uklidní a obloha vyjasní. Předzvěst mrazivé noci. Naposledy jsem pod širákem ve skoro 5000 m spal před třiceti lety ve Fanských horách. Kolem páté zalézám po uvaření teplého jídla do peří. Měsíc dorůstá a je na jasné obloze jak velký půlkoláč. Vrcholky okolních kopců poslední paprsky slunce zabarvují do purpurova. Ležím pod hvězdami ve výšce 4750m a hlavou se mi honí spousty myšlenek. Spacák se mnou sdílí obě lahve s vodou, foťák, powerbanka a náhradní akumulátory. Mobil mám v kapse u spacích kalhot. Ani nemám potřebu a chuť poslouchat muziku. Jen ležím, a poslouchám velehorské ticho!
30.10.2017
Noc byla ve znamení vyhledávání nejlepší pozice ve spacáku. A to takové , kdy
bych neztlačil vnitřní peří natolik , aby přestalo izolovat. Do toho jsem musel dvakrát za noc dofouknout karimatku. Naštěstí jsem nemusel ani jednou za noc vstávat na záchod. Na jednu stranu fajn, na druhou ale blbé , protože to signalizovalo nedostatek v pitném režimu. Ale po měsíci stráveném v těchto výškách jsem aklimatizovaný dost dobře . Vlastně asi tak do 4300m necítím rozdíl v dýchání a tepovce oproti domácí nížině. Nyní ani ve větší výšce jsem s dýcháním neměl problém. Jen izolační schopnost spacáku a mého oblečení byla na hraně snesitelnost. Nakonec i toto spaní-nespaní muselo skončit. Z toho vyplynula nutnost vstát, nazout zmrzlé boty, zabalit batoh a uvařit aspoň hrníček teplého do žaludku.
A provést to co nejrychleji abych se mohl začít pohybovat. Prsty na nohách mě začaly dost krutě mrznout. Trvalo skoro 2 km ostré chůze , než jsem v nich začal pociťovat první přiznaky rozmrzání.Závěrečná kličkovaná po serpentýnách do sedla Shinko la byla nekonečná. Raději bych to bral do kopce přímo po starých pěších stezkách. Jenže ty při výstavbě silnice zmizely. Sedlo je nyní průjezdné. Byť jen 2-3 měsíce v roce. Fakt je ten , že dokud jsem na vlastní oči neviděl jak naložené auto lidmi a věcmi tudy projíždí, nevěřil bych že je to možné.
V sedle jsem už konečna na plném slunci. Svlékám všechny spací vrstvy, sním jednu čokotyč a snažím se vyfotit malou kačenku , která ve výšce 5000m plave na ledovcovém jezírku.
Nakonec sestupuji na druhou stranu . Cílem je Zanskar Sumdo. Tam by měl být camp site. Sestup po silnici se sluncem nad hlavou je únavný. Na pár místech ho zpestřilo překračování širokých zamrzlých ploch která přehradila jinak kamenitou silnici. Jak přes ně včera přejížděla ta naložená auta je mi záhadou. Slunce praží přímo proti mně a moje sluneční brýle, které se mi podařilo částečně rozlomit, drží jen díky izolepě. 
Pořádně vidím jen na jedno sklo. Ale i tato nepříjemnost je za 4 hodiny za mnou a konečně je pode mnou široká pláň údolí Zanskar Sumda.
Ocelový most mi umožní přejít suchou nohou na druhý břeh řeky. Na druhé straně nacházím slušný , čistý a travnatý plácek na postavení tarpu. Vodu přefiltruji z řeky. Po uvaření dvojitých nudlí Maggi a hrnce čaje opět zalézám kolem 17.00 do peří. Byl to docela náročný den. 
31.10.2017
Brzké ranní vstávání a balení už nedělá žádný problém. Pohyby jsou tak nějak zautomatizované. Trochu mně dělá starost počínající žmolek v krku. Asi následek mrazivého bivaku v BC . Naštěstí mám ještě nějaký čerstvý česnek. Dobré antibiotikum. Čeká mě dnes další únavný sestup. Po silnici až do Darchi.
Prvním větším osídlením je asi 6 km před Darchou vesnice Chika /čerpám zde pitn
ou vodu/ a hned na to vesnice Rarik. Čistě intuitivně jsem zde sešel z asfaltu na kozí stezku vedoucí skrze ni. A hned u prvního domku na zápraží velká skupinka místních lidí. Zvědavě po mně pokukují a už z dálky na mě volají oblíbený pozdrav „džulei, džulei .“ Mladý sympatický chlapík vybíhá za mnou a jesi bych si u něj doma ne
chtěl dát čaj. Víc mě nemohl potěšit. Jsem opět zaveden po sundání bot do hezky upravené místnosti, usazen na koberec. Přede mě je na stůl postaven talíř se smaženými plackami a celou termoskou horkého čaje. Nejdřív ale musím všechny seznámit kdo jsem, odkud a kam jdu , z jaké země pocházím zda jsem ženatý , zda mám děti, čím se živím, proč jdu sám. Pak si mohu nalévat čaje co hrdlo ráčí. Při rozloučení po mně nechtějí nic zaplatit. Je to jejich pozornost turistovi z ciziny. Tak mě tak napadá , zda by tmavej Ind , s batohem na zádech, 8 dní nemytej, procházející Samšinou byl někým pozván domů na snídani. A grátis. Kdo ví.
Kousek za vesnicí jsem opět stopnut nákladním autem. Aniž bych mával , velký náklaďák na úzké silničce zastaví a řidič i závozník mi ukazují abych nastoupil. Bez zaváhání to přijmu. Jen si opět popletu strany a hrnu se do kabiny z pravého boku auta. Tady se jezdí v pravo, takže k řidiči lezu zleva. Trochu vzrušení zažiju , když nás v protisměru chce předjet další náklaďák. Ten strmý svah za nespevněnou krajnicí neni moc vhodný na zátěž takového auta co v něm sedím. Ale přestože se situace zdála neřešitelná , obě vozidla se vzájemně míjí o milimetry .
My pak pokračujeme až do Darchy. Tam na křižovatce a místě kudy projíždějí auta mezi Manali a Lehem jsem vyklopen. Bylo to štěstí tyhle poslední km projet. Pěšky by to bylo fakt hodně únavný.
Darcha.
Je libo skopovou hlavu na polívku?
Konečně jsem dorazil do cíle celého treku. Je to skvělý pocit. Okolí je ale dost neutěšené. Asi 8 plechovo kamenných baráčků honosících se nápisem Restaurant a Hotel nabízejících jídlo i přespání. Jsou naskládané nedaleko velkého mostu. Správné místo pro stop. Potřebuji odchytit nějaké auto směřující do Lehu. V jedné z osvěžoven si dávám pepsi, omeletu, sušenky. 
Kupuji si konečně kartáček na zuby a malou pastu. Od majitele mám slíbeno , že se mi pokusí stopnout případný odvoz. Pokud ne dnes odpoledne tak po přespání určitě zítra ráno.Tak dvě hodiny se zdá , že budu muset opravdu přespat. Tu si všimnu malého nákladáku s eznačkou JK/Jammu Kašmír/ Znamení , že by mohl jet do Lehu.Jdu se rychle zeptat, Ano, vezme mě tam ještě dnes. Je to asi 250 km a je kolem 13:00.Cena by byla 1000 rupek. No paráda. Beru. Nemůžu tomu ani uvěřit. Na korbě sedí asi 6 mladých kluků z Indie a ten co sedí v kabině mi uvolňuje místo. Jen batoh hodím na korbu. Neuplyne ani 10 minut od chvíle co jsem si auta všimnul a už frčím směr Leh. 
Tato jízda je kapitolou sama o sobě. Silnice Manali -Leh je právě od Darchy až po Upshi svým charakterem velice podobná té z Kargilu do Padumu. 
Střídají se úseky kamení, písku, štěrku s hrbolatým asfaltem . Strmá stoupání , přejezdy pětitisícových sedel /celkem 4x / a následná ještě prudší klesání v nekonečných serpentýnách. Dokonce jsme nemohli přes most a museli vjet do říčního proudu přes kamenité řečiště a sypký břeh. 
Já měl štěstí a byl aspoň usazen v kabině vedle řidiče, ale kluci na korbě trpěli takovým způsobem , že nakonec 100 km před Lehem museli cestu ukončit a zůstat přes noc v ubytovně. Jednoho z nich museli kamarádí úplně odnést do tepla a zasypat hromadou přikrývek jak byl zmrzlý. 
Už za tmy kolem 21.30 konečně dojíždím do Lehu. Z řidiče se vyklubal vejlupek , protože po mně chtěl 2000 rupek místo dohodnutých 1000 . Tak jsem mu dal 1500 . Ber nebo neber. Pravda je ta, že zvládnout celou trasu z Manali do Lehu za jeden den /běžně se jezdí s přespáním v Kaylongu/ je fakt velký , byť riskantní, výkon. 
Už ztemělým a vylidněným Lehem , kde přebírají svoji vládu potulní psi , docházím kolem 22:00 do Juley GH. Můj pokojík už na mě čeká. Sláva jsem zpátky a přežil jsem to ve zdraví.
p.s Pokud si kliknete na jeden z obrázků máte možnost sledovat promítání uveřejněných fotek . Buď ve formě slideshow nebo jednotlivě a hlavně na celou obrazovku.
HOWGH
