Zvonek budíku mě probouzí kolem 03:40. Tfuj tajks takhle brzo v sobotu, to je přímo nezdravé! Ale vzhledem k tomu , že se to až tak moc neliší od mého běžného stávání do roboty, nejsem moc rozhozený.
Od čvrtka jsem řešil otázku. Kam v sobotu? Nakonec jsem přišla spásná myšlenka. Proč se nejet projít po zimním Kokořínsku. Dobrý spojvlakem do Mšena a fajnový čas pro návrat stejným dopravním prostředkem . Neni co řešit. Svačina i čaj v termosce jsou připraveny už z večera. Baterky do Velkého Nika plné.
Kolem šesté, kdy jsem nucen vystoupit na opuštěném mšenském nadraží, je tma jak v pytli. Sakra, jak jen trefím na trasu? Začátek mám totiž vymyšlený tak, že pomocí navigace zkusím trefit do Vrbodolu v místě, kde je Partyzánská jeskyně. Tam jsem už kdysi byl asi třikrát, ale ani jednou za sněhu a z této strany- od konce.
Nikam nespěchám. Čerstvý sníh křupe pod pohorkama. Na nebi neni ani hvězdička. Totálně zadekováno. Ze zamyšlení mě vytrhne zvukový signál z Locusu. Odbočka kamsi do pole. Tam, ve vzdálenosti cca 500 m se pak vnořím do lesního porostu. Už začíná svítat. Je to dobře, protože závěr Vrbodolu v místě Partyzánské jeskyně je tvořen zcela nečekaně hlubokými, strmými a dost nebezpečnými srázy . Na ostrohu vytvořeném ve středu rokle nacházím pietní místo. Krásný pískovcový pomník tam vytvořila parta kamarádů svému mladému příteli. Místo působí smutně a přitom optimisticky. Smrt – jen jiná dimenze naší existence.
Jak ale dolů? Nakonec se sestupovka našla. Klouzavým žlábkem se dostávám o nějakých 15 metrů níž . Na dno rokle. Chvilku zkouším cvakat, ale světlo je ještě mizerné. Tak alespoň nějaké informativní cvaky. Jeskyni ale opět nenacházím.
A pak už vyrážím na předem vymyšlený okruh. Nedá mi to abych si neodskočil k trampskému kempu TO Samotáři.
Z červené odbočím na žlutou. Přes místo slovanského hradiště u Hradska , po, v pískovci vytesaných schodech, se dostanu do kokořínského dolu U Slavíčků a U Grobiana.
Žlutá mě dovede ke Grobianovi po těchto schodech kolem kapličky Sv. Jiří.
Mile mě překvapuje že dva hospody, které se zde nacházejí, jsou otevřené. Já ale opět stoupám do kopce . Na druhou stranu Dolu. Cesta mě dovede do obce Kokořín. Odskočím si na místo , kde jsem před lety hledal jednu kešku – jeskyně Staráky. Bohužel vlastní jeskyně nejsou průlezné, protože je kolem nich postavena palisáda jak u středověké tvrze.
Krátký úsek po silnici mě přivádí ke známé vyhlídce na hrad.
Konečně se k němu dostávám na těsno. V ostatních částech roku je obležen návštěvníky a to neni nic pro mě.
Pak začnu sledovat traverzovou pěšinu. Ta mě přivede k dalšímu trampskému bivaku.
Zkouším hledat Sluneční jeskyni, ale nejsem úspěšný. Opět se dostávám na silnici v Dole. Chvíli na to odbočuji na zelenou značku a opět traverz po levém úbočí. Nejdřív ale prohlídka skalního „hradu“ Nedamy. /je tady také jedna pěkně vypečená kešule :-)/
Z lesa vylézám u Malé Jestřebice abych se do něj zase vnořil po chvilce v místě modré značky. Pokličky tentokrát vynechám. Místo toho si konečně sním připravenou svačinu. Do Mšena to mám co by dup a tak nikam nespěchám. Prostě pohodička. Z těch několika možností, které se mi nabízejí vybírám průchod roklí kolem Apatiky. A nakonec opět jako mnohokrát dříve, vycházím u Švédského valu. Před tím ale trochu oblézám pískovcové věže u Faraona. Tady jsem před 35 lety začínal s lezením. Ach , to to letí!
Jelikož do odjezdu vlaku zbývají dvě hodiny , tak si užívám pohodové chůze přírodním parkem Debří.
Cukrárna na mšenském náměstí má otevříno. Hraje tam příjemná muzika, kafe je horké a laskonka jedlá.
Výlet je za mnou. Přestože na focení to až tak idealní nebylo, moje hlava dostala přísun kyslíku a nohy si vyzkoušely jaké to je šlapat v horských pohorkách. Jsou totiž téměř nové a nerozšlápnuté.
Jo, ač opět sám, přesto spokojený.
HOWGH