Sobotní brzké ráno . Den se probouzí a já se konečně dokopávám / ach ta vrozená lenost !/ k cestě do milovaných Krkonoš. Pravděpodobně poprvé pro cestu do východiska svého vandrování používám nedávno získané vozidlo. 
Karkulka, jak se jmenuje ta pojízdná plechová krabice, mě odváží do Špindlerova Mlýna. Jak jinak. Parkuji u přehrady. Na záda nahazuji pokud možno odlehčený batoh a plný očekávání věcí příštích vyrážím vzhůru. A to nejen obrazně, ale i prakticky. Stoupání přes Harrachovu skálu do Míseček je fakt do kopce. 
Den začíná optimisticky. Slunce trhá podzimní mlhy, na listech pomalu zabarvujících se listů háže třpytivé odlesky. V usychajících travinách se objevují nitky pavučin.
Ve vzduchu je cítit poklid. To fakt můžu! To mám rád. Z Míseček mám naplánovaný průchod Kotlem. Vím z dřívějška, že mě tam v tuto roční dobu čeká barevná krása rozprostřená na strmých lavinových svazích . Trsy borůvčí, brusinek, nízké porosty zakrslých smrčků a kosodřeviny. Do toho bříza, olše javory. Vše dostává tu správnou podzimní barevnou náladu. 
U Dvoraček ale měním směr ze západního naopak na severní. Z míst která jsem před okamžikem podcházel mám teď naopak krásný výhled do modravých dálek. 
Jo, mít tak křídla, to by se to plachtilo. Tyhle myšlenky mě napadají, když vidím hejno krkavců nebo co to je za ptačí letku. Dva jedinci se naprosto evidentně , v poryvech docela silného větru , ve vzduchu „kočkují“ Je to zábavné pozorovat dovednost využívání vzduchových proudů, obratnost a nápaditost při napadání jeden druhého.
Čas už ale přeci jenom pokročil a tím pádem sebou přinesl i mraky výletníků. To na moji duši toužící po samotě nepůsobí zrovna povzbudivě. Ale je mi jasné , že hory jsou pro každého, byť né každý kdo se po nich pohybuje se i na nich umí chovat. To se mi nakonec potvrdí o pár hodin později. Bohužel.
Procházím kolem Labské boudy, traverzuji na Martinovku. Ani nevím proč, ale tahle bouda je mi nějak sympatická. Téměř při každé cestě poblíž se zde zastavuji na jedno tmavé točené a silné preso s mlékem. Baví mě sednout si v prosklené vstupní chodbě, koukat ven nebo pozorovat cvrkot obsluhy.
Kofein v krvi a zavodněný zkvašeným ječmenem vyrážím dál. Čekají mě hřebenové partie na které se dostávám Pod Smělcem. Procházím kolem Mužských a pak i Dívčích kamenů. Kolem bývalé Petrovky scházím na Špindlerovku. Míjejí mě davy a davy. To mě motivuje k rychleší chůzi v domění , že jim uteču. Opak je pravdou.
A tak když u Poledních kamenů narazím na skupinu asi padesáti svačících, hlučících, různě se na kamenech fotících a pobíhajících turistů a výletníků udělám ostré vlevo bok a začnu výškové metry ztrácet sestupem na polskou stranu. A najednou je klídek. Sestup se mi zdá nekonečný , ale je to asi tak kilometr . Konečně jsem u Poutníků. Poprvé a jsem ohromen. Představa byla mnohem chudší. Rozepisovat se nemá cenu. Stačí napsat, že se mi celé místo líbilo a to moc. /Více zde/
Na polské straně Krkonoš se nacházejí Poutníci – Pielgrzymy
Na polské straně Krkonoš se nacházejí Poutníci – Pielgrzymy
Na polské straně Krkonoš se nacházejí Poutníci – Pielgrzymy
Cesta dál mě vede pořád dolů. Nakonec sestoupím z nějakých 1400 metrů na cca 1100m.nm. V místě na mapě zvaném Kotki se moje cesta opět stáčí směrem k hřebenu. Nejdříve musím projít kolem Malého Stavu. Krásné místo.
Na obloze se už ale touto dobou slunce schovává za rychle letící mračna. Vítr fouká ostře od západu a je přrekvapující , že i když jsem na závětrné straně , stejně začínám cítit jeho silný studený dech. Kromě této přírodní změny je mnohem méně příjemné to šílené množství sestupujících lidí. Je totiž už pozdní odpoledne a jednodenní výletníci jedou domů. Bohužel jsem nejspíš jedinný člověk, který z této strany Krkonoš kráčí v protisměru. Přestože se snažím jít zcela na pokraji pravé strany cesty, přesto, že nijak nevyčnívám do zbývajících cca čtyřech-pěti metrů volného prostoru, přesto mnohým lidem neni problém do mě vrazit, nebo se mi vyhnout téměř na dotek. Nezbude mi než si foťák dát na pravou stranu, protože by nebyl problém aby přišel při střetu s lokty, batohy, chlebníky protijdoucích k úhoně. 
A jsem opět na hřebenu. Vrchol Sněžky se průběžně odhaluje a zahaluje do šedivých mračen. Vzhůru vystoupám po silnici. Nechce se mi opět míjet množství sestupujících lidí. A také si od toho slibuji závětří. Začínám nepříjemně cítit pravou nohu a spodní část zad. Trochu mi to přináší chmury, ale věřím že vše projde a bude zase dobře.
Konečně vrchol. V prudkém větru a mlze zalézám na lavičku v závětří. Rychle se celý převlékám. Konečně se pořádně najím a jdu hledat místo na spaní. Původní úmysl zalézt opět pod Poštovnu se mi nechce provést, protože je vzhledem k větru zcela jedno zda budu pod ní nebo vně. Ale Krakonoš se smiloval a … kaplička je otevřená! Skvělé. Tři široké dřevěné lavice . Jedna poslouží jako postel. Venku vichřice prozpěvuje svoje árie a já si hezky v klídku lebedím ukrytý před nepohodou. Dost mě udivilo, že i v pozdních hodinách při naprosté nijaké viditelnosti, na vrchol přicházejí ještě výletníci. Nechápu proč. Samozřejmě že se jdou na pár minut schovat do kapličky. Přestože vcházejí do místa kde už někdo sedí, tak jsem nezaregistrovaj JEDINNÉHO člověka , který by pozdravil. Jako bych byl neviditelný. A zrovna tak při odchodu. I ta kráva zabučí, když hospodář odchází, ale tihle „turisté“ nedokázali ani to. krásná ukázka toho , jací lidé chodí do hor a do přírody vůbec.
ZAVRTÁVÁM SE DO PEŘÍ A KRÁSNĚ USÍNÁM.
4.ŘÍJNA 2015
Vstávám hodně brzo. Kolem páté. Asi pět minut po zabalení karimatky a spacáku se do kapličky nahrnulo cca 10 lidí. Pěkné probuzení. A já si zrovna na liháčku vařil kafe. Sakra!
Rychle vše dobalím a jdu radši ven. Po mlze, mracích a prudkém větru neni ani památky. Vrchol se začíná zaplňovat návštěvníky. Přicházejí kvůli východu slunce. 
Stejně i já si tento okamžik vychutnávám plnými doušky a neustále cvakající závěrkou Velkého Nika. Chybějící stativ mi nahrazují kameny. Nejsem jediný fotograf. A tak mě i několikrát zaujme více než barva horizontu , člověk který fotí nebo se kochá. Takový záběr s dívčím profilem a krásnou přírodou v pozadí – to je bezvadná kompozice.
Ale vše končí. Nahazuju Mrchu na záda a sestupuji po červené. Akorát včas. Ještě po ní neproudí davy lidí. Užívám si klidného focení a kochání. 
U Luční boudy dávám snídani, a pak se rozhoduji pro cestu Údolím Bílého Labe zpátky do Špindlu.
K autu přicházím kolem poledne. Karkulka stojí na svém místě . Zase jeden krásný mikrovandr je za mnou.
HOWGH
