Naše východní hory, hory tak trochu na hranicích byly pro mě dlouho neznámé.Orlické hory jsem sice třikrát projížděl na kole. /dvakrát silniční cyklozávod-maraton, jednou běžecký maraton a jednou při návratu z cyklovandru Za humny /
Ale ani jednou jsem je nenavštívil jako pěší poutník a vandrák. Tak 22.7. 2015 nastal ten správný čas. Brzo ráno nasedám v Jičíně na bus, přesedám na vlak v Hradci Králové a nakonec po trochu strastiplné cestě / rozbila se mašina/ vystupuji v Letohradu.
Je to vlastně jižní cíp a podhůří Orlických hor. Dvě hodiny zpoždění způsobily , že začínám šlapat směrem na Těchonín v tom nejpalčivějším slunci. Vedro je opravdu k zalknutí. Prvním cílem je dostat se na Suchý vrch. Tato skoro-tisícovka jakoby zakončovala Orlické hory na jihu.
Cestu jsem si vybral docela dobře. Přestože jsou časté úseky po silnicích, tak se mám možnost i zchladit při průchodu skrz lesní úseky, podél potoků. Tak také jeden krásně chladivě tekoucí využiji ke koupačce.
Prostě si sundám boty a kraťasy a sednu si do něj. Je to božská úleva. Stejně ale po několika minutách stoupání na Suchý vrh se opět koupu ve vlastním potu.
Na Suchém vrchu jsem se také stavoval v roce 2010 při cyklovandru Za humny…..,
Ale tentokrát si říkám, že jedno točené bych si zasloužil. A tak vcházím do hogo-fogo restaurace. S překvapením zjišťuji že ceny jsou snesitelné. Dávám mísu salátu, fakt dobrou hovězí polívku a pifko. S nádherně plným břichem pak vyrážím na vlastní hřebenovku. Červená značka by mě mohla dovézt až do Náchoda. Ale to je ještě předčasná spekulace.
Pohybuju se po území, které bylo v letech 1937-1938 jako jedno z nejdůležitějších při výstavbě opevněné linie proti hrozbě ze strany Německa. Území na druhé straně bylo totiž součástí Pruska/po roce 1945 už Polsko/.
Malé řopíky pro dva- čtyři muže, nebo naopak velké bunkry pro posádky od 25 a více mužů. Některé z dálky viditelné, jiné utopené v porostu. Jejich temné ocelové střílny hledí pod různými úhly do krajiny.
A já si představuji jak na jejich druhé straně svírají ruce neznámých chlapů pažby zbraní a skrz vysekané průseky sledují v napnutí terén před sebou. Upřímně- jsem rád, že mě to nepotkalo osobně.
Den se pomalu chýlí ke konci. Je na čase najít místo na spaní. Příchod bouřky je dost možný a tak budu muset počítat s postavením tarpu. Nakonec využiji stolku se tříškou hned u cesty. Je pozdě, ráno vstávám brzo a navíc sezení i stůl bude příjemný pro večerní vaření. Myslím že i přes pozdní start jsem těch 23-25 km mohl dát.
DEN DRUHÝ
Vstávám kolem 5.00 Za prvé jsem vyspalý, za druhé mám tyhle brzká rána v přírodě rád. Za hodinu jsem najedený i zabalený. Postupně se dostávám do rytmu. Mám svoje tempo, do toho sem tam zastavím abych si cvaknul obrázek, prohlédnul betonový bunkr nebo se jen tak pokochal okolím.
Spal jsem kousek pod Vysokým kamenem a nyní pokračuji na Mladkov, Petrovičky a České Petrovice. Trochu nudný pochod po silnici musím zvládnout díky muzice co si pustím do sluchátek z mobilu. Locus navigace mi pomáhá v orientaci a je šikovnou aplikací pro případné nejasné křižovatky.
Další cíl je Zemská brána na Divoké Orlici. Vždycky když si řeknu jméno této řeky, tak se mi vybaví písnička od Zuzany Navarové “ Orlice zas šumí nad splavem
odpusť mi modlím se ať všechno přestanem´
odpusť mi ke smutku ten chlad
je květen a ne listopad
odpusť modlím se když spáváš na pravém boku
když Orlice zas šumí nad splavem
odpusť mi modlím se ať všechno přestanem´
odpusť, že nemám na duši
smutek ač králi Artuši
prý utek´ kůň i s bílým praporem
Opět je to místo, které jsem náhodou „objevil“ v roce 2010 při cyklovandru. Teď se těším , že jej prozkoumám víc díky pěšímu přesouvání. A fakt nezklamalo. Dovedu si představit , jak se sem vypravím ke konci podzimu, kdy lesy budou mít barevné listí, a krajinu ovládne klid před zimou.
Od Zemské brány až po bunkr Na Holém hřebenovka není vůbec pěkná. Asfalt, dlouhé rovné linie, i dost lidí . Takový lesopark. Sakra tohle přeci nemohou být Orlické hory?!
Naštěstí nejsou. Od křižovatky Na Holém si odskočím dát oběd /pivo/ k bunkru Hanička/. Hanička je v obležení návštěvníků. Z venku neni nic vidět. Ale vnitřní prohlídka s průvodcem může být zajímavá.
Třeba někdy jindy . Takže od Haničky se konečně začíná charakter cesty měnit. Zprvu jen štěrková cesta se později změní na horský chodník. Ten se proplétá mezi borůvčím, zakrslými smrčky, a spoustou květin a travin.
Dojdu se podívat na rozhlednu která se vypíná na Anenském vrchu 991m.m. Moc hezké místo. Dvacetiminutová odpočívací pauza a zase sypu dál.
Mračna nad hlavou jen trochu postrašily a zase je hic. Přes Mezivrší k Pěticestí Tady by měl být podle map pramen. Sakra , kde ale je! Nakonec jsem si prohlédnul specialku pečlivěji a sešel asi 200metrů po silnici. tady schovaný pramen vesele teče a umožní mně naplnit dvoulitrový camelbag. Skvělé!
A teď vzhůru ke Kunštátské kapli. Tady je to jak v Krkonoších. Kosovka, kytky, výhledy. Jsem v tisícimetrové výšce.
Kousek za rozcestím Pod Homolí uhýbám vlevo na boční cestu. Díky Locusu vím, že tady by měla vést možná cyklotrasa. A po asi 300 metrech si všimnu malého řopíku schovaného v bujné vegetaci. něco mi říká, že bych u něj mohl zůstat přes noc. A taky že ano.
Ušlapu malý plácek, z tarpu vytvořím střechu a po umytí a uvaření nudlí a čaje padám do polohy v leže. nohy mě dneska bolí jako ďas. Ještě si chvíli čtu, pak koukám na zapadající slunce, nakonec ani nevím jak , se propadám do spánku. Na ty nohy jsem si musel vzít jeden brufen.
DEN TŘETÍ
Opět žádná přeháňka. Vycházím kolem 6.30. Na mapě v Locusu si vymyslím terénní variantu cesty. Ale to až později. Nejdřív přicházím ke srubu horské služby pod Velkou Deštnou.
Zavrhuji další pochod po asfaltu a vezmu to přes vrchol tohoto nejvyššího krtince Orlických hor 1115m.nm. Pak podcházím po vrstevnici Malou Deštnou, abych se opět napojil na červenou značku kousek před Šerlichem.
Šerlich mě uvítal příjemnou klidnou ranní atmosférou. Je to moje čtvrtá návštěva tohoto sedla. Ale první pěšky. Masarykova chata je hezké stavení na krásném vyhlídkovém místě. Na pifko je moc brzo.
Pokračuji přes Polomské sedlo a kopec , odskočím si k prameništi Bělé /nikde žádná voda??/ a nakonec hřeben opouštím u Vrchmezí. Zde si dojdu udělat fotku k místu, které navštívil třeba Fryderyk Chopin nebo šestý president USA- John Quincy Adams 1767 – 1848 .
Dál pokračuji po žluté značce do Sedloňova. Dál mě vede modrá /bunkr Skutina/ a zelená a opět červená do Nového Hrádku.
Z něj sestoupím k říčce Olešence . U Holubího palouku ze sebe spláchnu pot i špínu cesty koupačkou . Tato říčka je mě moc sympatická a to od posledního vandru / Z Dobrušky do Špindlu/ kdy jsem podél ní šel také do Pekla a pak dál až do Špindlerova mlýna.
V Pekle si dám jedno kvasnicové a je mi jasné, že vzhledem k dostatku času/je 15.00/ mám možnost dojít do Náchoda ještě dnes.
Vystup na Dobrošov mi trochu časovou výhodu zkrátil a tak si nakonec v pohodě dám na chatě Dobrošov jedny halušky a další kousek. Díky wifi které zde mají zjišťuji že vlak na Jičín jede po 20:15 . Času fůra. V pozdním odpoledni sestupuji do Náchoda.
Nevyužiju červenou značku /asfalt/ , ale vezmu to po modré přes Ameriku. Na jednom místě málem usnu v trávě.
Ale i tak při příchodu do Náchoda objevuji možnost jet za 15 minut autobusem do Hradce. A světe div se! V hradci mám pět minut na přestup směr Jičín. kdybych si to chtěl naplánovat, tak to nevyjde. Uf! A tak kolem 21.30 vystupuju na autobusáku v Jičíně. A jsem rozhodnut dnešní šlapací den a vlastně celý vandr zakončit tím ,že dojdu na Pelíšek do Čajového altánu. Když budu mít kliku, bude čajovnice ještě vzhůru. Fakt je ten , že těch cca 7 km z Jičína do Prachova po asfaltu jsem zvládnul za 70 minut. Mám pocit, že moje chodidla neexistují. Bohužel čajovna mě přivítala mrtvým klidem. Nikde nikdo. Tak si ustelu pod širákem poblíž a propadnu se do bezesného stavu.
Den čtvrtý. Ráno ještě počkám do desáté, kdy by mělo být otevřeno. Opět nic. Z esm-ky se dozvídám o provozním zádrhelu. Je holt zavřeno. A tak se v sobotním dopoledni došourám zkratkou asi 4 km do chalupy. A teprve tady definitivně končí můj vandr Za Rampušákem.