Je pondělí odpoledne. Opět zamykám dveře chalupy, nahazuju si na záda kletr a začínám ukrajovat první metry cesty. Stejně jako před rokem opět chci dojít od baráku až do Špindlerova Mlýna.
Ještě ráno jsem si myslel že vyrazím zcela jinam. Ale člověk míní a okolnosti mění. Nakonec se ale tato rychlá náhrada ukázala jako povedená.
Jelikož bylo už kolem druhé odpoledne, kdy jsem vyšel, tak místo pro přespání bylo docela nasnadě. Zřícenina s parádním rozhledem do kraje. Kumburk. Prvních asi sedm kilometrů jsem si připadal, že jdu jen na procházku do Prachova.
Pak jsem ale začal sestupovat od Brad do Dílců , polní cestou do Železnice, abych konečně prošel i zeleně značený úsek pod zříceninou Bradlec. Na d hlavou se mi honí podezřelá mračna. Scéna jak ze sci-fi filmu.
To už se začalo pomalu ale jistě stmívat. Ke slovu přišla čelovka. Na jednom místě se zdržím trochu déle. Zajímavý výhled do noční krajiny, nasvícené stromy v poli jasným měsícem . Nakonec proč to nezkusit, když už k sakru zase táhnu ten stativ. Vylezla z toho experimentování nakonec jedna docela zajímavá fotka.
Nebe je jasné, hvězdy svítí , Orion na obloze pořád informuje o tom, že zima má ještě svoji vládu.
Konečně jsem u odbočky pod Kumburkem. Vyšlápnu těch třista metrů s radostí. Opět si neodpustím něco cvaků ze stativu a konečně jsem uvnitř hradu. Vystupuji až do horní části věže. Tady spát, to jsem vždycky při dřívějších návštěvách na kole, chtěl. Bude to taky dobré pro ranní časné focení. Tohle všechno si představuji, ale netuším že po ránu bude vše trochu jinak.
Chvíli se rozhoduji ve kterém výklenku věže si ustlat. pak se mi zdá, že přeci jen méně fouká v tom levém. Tyvekový ždárák přijde na zem, dovnitř zastrčit nafouknutou Therm-restku, shodit pochodové gatě, navlíknout ledvinák, rozbalit a proklepat spacák a strčit ho dovnitř pytle. Pak se nasoukat dovnitř, boty srovnat k hlavě, ze zbylého šatstva a pytle od spacáku udělat polštářek. Nakonec už zalezlý ve spacáku něco málo pojíst, vypít zbytek teplého čaje v termosce . Narazit si kulicha přes uši a konečně se natáhnout. Tahla karimatka s váhou kolem 320 g a buřtama tlustýma kolem 6cm je prostě parádní komfort. Pro moje záda zcela určitě. 
Zvedá se docela vítr, ale vše se zdá v pohodě. Zavírám oči ,ale nemůžu pořádně zabrat. Kolem půlnoci mě budí fakt silný vichr. Vykouknu ze spacáku a – nic nevidím. Nebe je zadekované. To je zrada. Kde jsou hvězdy a jasný měsíc? A k tomu ten vítr. Nabírá na intenzitě. Chvílema to zvukově dělá dojem, že se blíží superrychlík. Jsem obklopen kamennými zdmi zříceniny a to mě uklidňuje. Být teď někde v lese , tak to by nebylo zrovna idealní. No nic , zavrtávám se do peří. Ale za chvíli mám pocit, že mi kape na obličej. Sakra ono snad sněží! A fakt že jo. Přesto že jsem pod střechou, tak díky větru je sníh hnán skrz na skrz mojí ložnicí. Šmátrám po zabaleném ponču a přestože mi ho z rukou rve vítr, podaří se mi udělat přes ždárákem nechráněný vršek spacáku další stříšku. A tak zabalený od hlavy po paty pomalu zapadávám sněhem. Konečně usínám i když nápory větru nepřestávají omílat svoji písničku. 
Probouzím se kolem sedmé. Vyhrabu se z pěti centimetrů prašanu a vvzhledem k tomu, že je i docela slušná zima balení probíhá hodně rychle. I tak stihnu ještě cvaknout nějaký ten záběr. Pak ale scházím do přístřešku v podhradí a vařím si snídani.
Taky se rozhodnu, že to přeci nevzdám a do toho Špindlu dojdu i kdyby sněžilo celý den.
To se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí. Tak krásný den jak počasím, tak zajímavý i krajinově jsem přesně potřeboval zažít.
Rozepisovat se o trase nemá moc smysl. Snad jen že z Kumburku jsem to vzal na Starou Paku, Levínskou Olešnici , pak na Martinice , Studenec, Valteřice. Přes Křížovky jsem vystoupal na, pokračoval až na Rovinka.
Převážně po vedlejších cestách značených značkami. Tam jsem kolem páté odpoledne řešil, zda přespat v přístřešku nebo si ještě zkusit vyběhnout na Šeřín a z Černé skály a cvaknout nějaké fotky. Bylo totiž krásné světlo.
Vítězí Šeřín. A tak se sápu po ne moc prošlápnuté pěšince do pořádného krpálu. Na Šeříně se potkávám s příjemným chlapíkem a jeho dvěma psi. Majitel chaty na Rovinkách se šel projít. Hory má rád a tak jsme si pěkně popovídaly. Nakonec s ním scházím na běžecké stopy vedoucí k Mísečkám.
On se dává doleva a já doprava. To už zase padá tma. I když je měsíc jasný jak pouliční zářivka, tak mezi smrky je tma jak v pr…! Ale Locus nezklamal. přestože jsem se trochu zamotal , tak díky mobilové navigační aplikaci Locus jsem se z toho zakufrování krásně vyvlíknul.
Od Přední Labské to už je co by kamenem dohodil ke dveřím Janičky Dračice. Nejsem odehnán- naopak. A tak si večer nad horkým čajem s punčem můžu říc, že těch čtyřicet kiláčků dneska byla povedená taškařice. A tak každému doporučuji: “ Zavři dveře a Jdi ! „
Váha batohu – 5,20 Kg
bez jídla a pití
váha foťáku a příslušenství : 2,60 
